47# Očima závodníka: Šamorín The Championship 2026

Ahoj, já jsem Samuel. A já jsem Karolína. A společně vás vítáme u další epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Moc děkujeme všem podporovatelům na platformě Buy Me a Coffee – díky vám můžeme epizody dál natáčet a mít je pro všechny zdarma. Na Buy Me a Coffee nám můžete přispět na natáčení formou zakoupení minut natáčení, a pozor, je tam i možnost přispívat měsíčně. Takže pokud nás posloucháte pravidelně, tak jako se my snažíme pravidelně vydávat – a poslední dobou jsme spíš v nadplánu – můžete nám pravidelně i přispívat. Určitě se podívejte i do popisku každé epizody, kde jsou uvedení naši partneři a výhody, které u nich pro vás máme.

Než se dnes naplno pustíme do epizody, máme na vás, milí posluchači, jednu prosbu. Je zase ten čas roku, kdy přichází soutěž Podcast roku, a chtěli bychom vás požádat o váš hlas. Pokud vás náš podcast baví, pravidelně se dozvídáte něco nového a chtěli byste nás podpořit i jinou formou, tak to je právě ta možnost. Na podcastroku.cz je záložka hlasování a můžete tam udělit až pět různých hlasů. Budeme rádi, když nás dáte na první příčku, ale samozřejmě budeme rádi za jakoukoli jinou.

Myslím, že by to byl gól roku, kdyby v kategorii sport vyhrál triatlonový podcast.

Taky si to myslím. Zatím si ale myslím, že triatlon nemůže konkurovat věcem jako fotbal, MMA nebo hokej. Bylo by ale úplně peckovní, kdybychom téma triatlonu touto formou zvedli a povýšili. Už jsme se tu s různými hosty bavili o tom, jaký je kolem triatlonu hype a že je teď opravdu v módě – a co by tohle tvrzení podpořilo víc, než kdybychom vyhráli Podcast roku? Takže hlasujte: podcastroku.cz, záložka hlasování, první místo Druhá fáze. Moc děkujeme.

A my za to pro vás taky něco máme. Je to něco, na co se nás poslední dobou často ptáte, protože jste pozorní nejen posluchači, ale i diváci a neuteklo vám, že se občas objevujeme v nových krásných mikinách a tričkách. Ano, je to merch našeho podcastu. Vytvořili jsme si ho sami, zatím jen pro naše účely, ale protože se vám líbí a ptáte se na něj, určitě ho dáme k dispozici. Bohužel naše časové možnosti mají své limity – natáčet, trénovat 15 hodin týdně a ještě chodit do práce je docela časově náročné. Merch je tedy v procesu a brzy bude. Sledujte naše sociální sítě, až bude merch drop, dozvíte se to. A budeme moc rádi, když se na příštích závodech uvidíme v našich tričkách.

Same, to musíme stihnout.

Ty jo, neděláš mi ten start vůbec jednoduchý.

A teď už pojďme k dnešní epizodě. Bude o jednom moc krásném závodě, který jsme s Kájou oba absolvovali právě uplynulý víkend – Challenge Šamorín, neboli The Championship Šamorín. Pro posluchače, kteří ten závod neznají, nikdy o něm neslyšeli nebo ho jen zaznamenali na sociálních sítích, bychom si ho mohli na začátek představit.

Myslím, že je to moc pěkný otvírák sezóny. Pravidelně probíhá na konci května, kolem dvacátého. Je to závod organizace Challenge, tedy Challenge Family. Uvidíme, jak to bude příští rok, protože jsme se už v našem podcastu dozvěděli, že Challenge odkoupilo PTO, tedy T100. Uvidíme, jestli neproběhne nějaký rebranding, zatím jsme nic nezaznamenali.

Závod se jede v krásném areálu X-Bionic Sphere u města Šamorín, což je kousek od Bratislavy na Slovensku. A ten areál je opravdu neskutečný.

Když do Šamorína přijedete, je to něco nečekaného. Poznamenala jsem si to: je to přes milion metrů čtverečních plochy, na které najdete zázemí pro více než 26 olympijských sportů. A ještě se to rozroste, protože tam staví multifunkční halu pro další sporty. Je tam několik bazénů, venkovní bazén, který v zimě schovají pod nafukovací bublinu a udělají z něj vnitřní, dostihové závodiště, atletická dráha, tělocvičny na gymnastiku, stáje – opravdu všechno možné. Je to luxusní zázemí pro sportovce. Vím, že tam jezdí trénovat různé reprezentace, připravují se tam na olympiády a mistrovství, připravují se tam plavci. Takže to určitě stojí za návštěvu, a navíc je tam i luxusní hotel.

No a právě v tomto areálu probíhá závod Challenge Šamorín. Je to dvoudenní akce: v sobotu je série několika závodů a v neděli se jedou ty hlavní. V sobotu se jede triatlon pro začátečníky, což je nejkratší vzdálenost, úplně ideální k tomu, si triatlon vyzkoušet poprvé – plavání je dokonce v bazénu, takže pokud máte strach z plavání na otevřené vodě, je to parádní příležitost. To zvládne každý. Pak je tam sprint a závod na olympijské neboli standardní distanci, kterého jsem se tento víkend účastnil já. A loni Kája.

Den poté, v neděli, se jedou hlavní závody na vzdálenost polovičního ironmana, a to dva: jeden je Open, na který se může přihlásit kdokoli, pokud je ještě volno. A druhý je The Championship, což je hlavní závod a vrchol série Challenge. To znamená, že na každém závodě Challenge Family se několik nejlepších v kategorii kvalifikuje na mistrovství série Challenge – stejně jako na mistrovství světa v Marbelle. Tohle je tedy takové mistrovství světa Challenge a probíhá právě ten samý den. To byl závod, kterého jsem se účastnila já.

Dá se teoreticky postavit na stejnou úroveň jako mistrovství světa IRONMAN 70.3?

Já si myslím, že jo, vzhledem k tomu, že tam bylo víc než 60 národností. To už něco značí. Třeba v mojí kategorii nebyli žádní Češi. Do The Championship se člověk musí kvalifikovat, takže tam Čechů podle mě tolik nebylo. Celkem tam bylo 130 Čechů, což je na zahraniční závod docela dost – ale to je číslo za celý víkend. Na všech závodech bylo asi 2 500 závodníků. Ještě jsme nezmínili doprovodné závody pro děti – je tam dětský triatlon, viděla jsem děti, jak lítaly na kolech, a jsou tam i dětské běhy. Když se to všechno nakumuluje, bylo to nějakých 2 500 závodníků a z nich 130 Čechů, takže tam bylo opravdu hodně národností. A bylo to vidět.

Nejen vidět, ale i slyšet. Z pozice fanouška jsem v neděli, když si to zpětně uvědomím, slyšel hlavně angličtinu a němčinu. Češtinu a slovenštinu bylo slyšet velmi málo.

Já jsem se na závod přihlásil na základě zkušenosti z minulého roku, kdy jsem tam s vámi byl jako fanoušek a ty ses účastnila olympijské distance. I když loni byly opravdu těžké a náročné podmínky – letos to bylo jinak, o tom si ještě povíme – podmínky, o kterých jsme se v podcastu několikrát zmínili a kterých jsme se strašně báli. Už loni mě atmosféra okouzlila a uchvátila, takže jsem si řekl, že se letos závodu chci určitě zúčastnit. A ty ses zúčastnila díky tomu, že ses loni kvalifikovala na mistrovství v Sanremu.

Přesně tak. Pozorný posluchač se může vrátit zpátky v čase do některé naší epizody – nevím číslo, ale řešili jsme to v nějaké epizodě touhle dobou loni. Byla to jedna z epizod jen mezi námi, kde jsme řešili, jak loňský závod probíhal a jaká měl úskalí a nástrahy. Ve srovnání s tou dnešní by bylo fajn si ji dát do kontrastu a poslechnout si ji zpětně.

My jsme tenhle závod pojali stylem trikempingu. Trikemping je pojem, který jsme vymysleli – prosím, můžete ho klidně používat.

Vysvětli tento pojem posluchačům, kteří ho ještě neznají. Jsi jeho autor.

Samozřejmě, věčně něco vymýšlíme. Trikemping je nová forma toho, jak absolvovat triatlonové závody. Většinou musíme někam cestovat a být tam brzo ráno, a v tom místě občas není vhodné ubytování, nebo je tam jen luxusní hotel, kde víkend stojí 20 000 korun, na což my jako chudí triatlonisti už nemáme peníze. Tak jsme vymysleli nový pojem, a to je kempování v místě závodu. Zjistili jsme, že je to strašná sranda, takže jsme to letos udělali znova.

Je to i z toho důvodu, že se to v Šamoríně tak prostě dělá, takhle jsme jeli už loni. Je tam k dispozici parkoviště, kde je spousta karavanů, přívěsů a obytňáků a lidi tam kempují. My jsme tam měli stany, auta, autostany a různé kombinace a udělali jsme si tam vlastní zázemí. Myslím, že to bylo super. Loni to bylo trochu ztížené podmínkami, které tam panovaly, letos jsme byli připravenější. V rámci stmelení skupiny a atmosféry je to sranda – a musím říct, že poloviční ironman se dá odjet i potom, co spíš dvě noci v autě.

Stalo se. Musím potvrdit, že jsem si po téhle zkušenosti trikemping velmi oblíbila. Byla to sranda a zábava a jsem ráda, že jsem to absolvovala. Myslím ale, že spoustu lidí to může vystrašit. Já jsem třeba typ, který si vybírá dobré ubytování, aby se tam dobře spalo a nebyl tam hluk, protože noc před závodem je důležitá. Když jsem jela na Czechmana, koupila jsem si ubytování kousek od startu, i když tam mám kousek rodiče, protože jsem chtěla ještě větší komfort. A tady – druhé mistrovství, a už to tak neřešíš a spíš v autě.

Tak pojďme na samotný závodní víkend. Já jsem startoval v sobotu na standardní distanci. Byl to pro mě první start po hodně dlouhé době – naši posluchači vědí, že jsem minulý rok měl zdravotní problémy – takže postavit se na start tohoto závodu bylo pro mě malé osobní vítězství. Jsem strašně rád, že se mi to povedlo. Konečně jsem si taky mohl vyzkoušet svou novou časovku v závodních podmínkách, což je něco trochu jiného než testování na trase Adamov–Bílovice a zpátky. Z kola jsem úplně neskutečně nadšený.

Myslím, že jsi s ním poprvé jel jinam než do Adamova.

Jel jsem i na jih. A musím říct, že mě to kolo strašně baví. Vůbec jsem nečekal, že mě může bavit jezdit rovně a rychle po silnici.

Jak by tě tohle mohlo nebavit? To je nejlepší věc na světě.

Já nevím. Kdysi jsem jezdil na BMX, což je úplně jiné kolo a jezdí se na něm úplně jiným stylem, takže zábava tam pochází z úplně jiného elementu. Ale zjistil jsem, že i jezdit rovně a rychle je zábava.

Pojďme ještě zpátky k samotnému závodu, úplně na začátek. Na tomhle závodě se mi strašně líbí – a je to i důvod, proč bych ho doporučil – že si člověk vyzkouší kratší distanci na infrastruktuře, která je postavená pro závod velikosti mistrovství světa. Všechno je tip ťop a luxusní, ať už organizace, nebo infrastruktura kolem. Depo bylo úplně dokonalé, profesionální, krásné. Už jen z toho důvodu bych závod doporučil. Pokud si chcete vyzkoušet nějaký krátký triatlon, určitě zkuste Šamorín, protože dostanete servis mistrovství světa.

Zároveň je to divácky strašně atraktivní. Areál má sám o sobě skvělé zázemí a všechno se motá v něm, kromě kola, kde se vyjede ven. Divák se tam podle mě zabaví, a jak jsme zmínili, oba dny se jede několik závodů a startuje se v rozestupech a ve vlnách podle kategorií, takže se tam pořád něco děje.

Je to mraveniště lidí – tady se plave, tam se běží, tam se přijíždí z kola, nonstop se závodí. Do cíle dobíhají profíci a mezitím startují kamarádi na plavání. Podle mě se divák nemůže nudit. Měli jsme tam letos nové lidi, závodníky i diváky, a všichni chválili, jak byli zázemím překvapení.

Takže začněme plaveckou částí. Ta má jednu obrovskou výhodu: plave se v kanálu, který teče velmi mírně. Letos byla díky bohu teplota vody na mém závodě 16 stupňů. Nevím, kolik byla na vašem, ale oproti minulému roku je to velké zlepšení.

Musíme přiznat, že naše otužovací příprava přišla vniveč. Naše ponožky ani čepičky jsme nemohli použít, i když jsme se velmi těšili.

Já musím říct, že jsem za otužování velmi rád. Když vlezeš do vody, máš jen dvě minuty na to, aby ses aklimatizovala, než odstartuje závod. Vy jste ani ten luxus neměli, protože jste startovali rovnou ze břehu. Takže za otužování jsem rád, přišlo mi, že mi fakt pomohlo se rychleji aklimatizovat a prodýchat do vody. Ale je pravda, že čepičky byly asi k ničemu.

Nebyly, protože díky nim jsme se chodili otužovat – bez nich by to bylo dost náročné.

Takže jsme si je obhájili. Byly naprosto skvělé na začátku venkovního plavání, i když jsme je pak na závodě nepoužili, za což jsme vlastně rádi. Co se plavání týče, plave se v kanálu, což je obrovská výhoda. Voda je krásně čistá, byl jsem překvapený, jak moc. A výhodou je i to, že když člověk třeba nemůže, je mu zima nebo se stane cokoli, skoro vždycky se může postavit. Stačí se jen malinko přiblížit ke kraji a jsi v bezpečí. Takže je to krásná plavecká trať pro někoho, kdo má strach z otevřené vody.

Je super, že celou dobu, co plaveš, vidíš, když s tebou někdo jde po břehu. Já jsem ještě mávala, když jsi tam přišel s Jančou, všechno jsem viděla, co se děje na břehu, když jste šli vedle mě. Jediná nevýhoda je, že tam jsou řasy.

To jsem si myslel, že řekneš. Které jsi naštěstí neviděla, protože máš zavřené oči.

Já jsem se fakt soustředila. Myslím, že jsem oči otevřela, ale furt jsem měla řasy v rukách. S tím jsem se už nějak smířila, ale radši jsem se na ně nechtěla dívat. Ty jsi je viděl?

Jo, já jsem se na ně koukal a na konci jsem si je docela oblíbil, líbilo se mi to.

Fakt? Tak možná příště.

Každopádně letos plavání nebylo zkrácené, takže jsme ho měli pěkně celé. Se svým plaváním jsem byl velmi spokojený a udělalo mi strašně velkou radost. Když jsem viděl čas na hodinkách, dostal jsem extra motivaci a ještě jsem přidal.

Po plavání následuje luxusní depo. V Šamoríně je trochu delší – díval jsem se, že nám všem vyšlo kolem 4 minut, ať už první, nebo druhé depo. Byl jsem upřímně dost překvapený, vzhledem k tomu, jak pomalá moje depa obecně jsou, ale vy jste měli taky kolem 4 minut.

Zavazoval sis tkaničky, tak se docela divím.

No právě, taky jsem byl překvapený.

Cyklistická část mého závodu – těch kratších – se jede na menším, zhruba desetikilometrovém okruhu blízko areálu, který člověk na standardní distanci absolvuje čtyřikrát. Musím přiznat, že jsem byl trochu překvapený: když jsem dojížděl čtvrtý okruh, měl jsem na Garminu 36 km. Hodně mě to zmátlo, protože jsem čekal 40, a chvilku jsem v hlavě přepočítával okruhy, jestli jsem jich fakt jel čtyři.

To se mi taky stalo.

Je možná škoda, že to není těch 40, ale asi to z nějakých důvodů nejde naměřit. Tak jen ať nejste překvapení, až tam pojedete příští rok, že už odbočujete do depa a máte 36 km. Na olympijské distanci je hlavně krásná pasáž po cyklostezce podél Dunaje.

Jo, to je fakt super. Tam mě to strašně bavilo, nefoukal tam protivítr, takže se jelo fakt rychle.

Do zad ne? Nepřišlo mi, že by to nějak pomáhalo. Každopádně na cestě zpátky foukal protivítr a tam to bylo fakt těžké. Ale ta cyklostezka je úplně luxusní, paráda.

Pak přišel na řadu běh a tam jsem se hodně potrápil. Musím říct, že běžecká trať mi úplně nesedí. Je namotaná kolem stájí a kolem celého areálu a většina vede po dostihové dráze. Je to takový měkký, prašný materiál.

Písek se tomu říká.

Mně to přišlo spíš jako popel, drobný písek, spíš mouka. Moc mi to nesedělo. Další nevýhoda toho materiálu je, že se od něj odráží slunce. Došel jsem k tomu, že karbonky mi byly víceméně k ničemu, a celý běh jsem se docela trápil. A pak do toho přišlo vedro.

Asi už můžeme říct, že jak jsme si přáli, aby bylo krásně, tak jsme to s tím přáním přehnali. Do příštího závodu si odnášíme: pozor, co si přejeme, protože se to může splnit.

Já bych to spíš uzavřel tím, že Challenge Šamorín je extrémní – ať bude 10 stupňů, nebo 30. Doposud bylo 10 nebo 15 a najednou zrovna v sobotu bude 30. Loni bylo 10, letos 30, tak snad se to příště zprůměruje. Pro mě byl běh trápení, ale v pohodě jsem dokončil a byl jsem strašně rád, že jsem si ten krásný, ale náročný závod mohl užít.

Pak finišerská zóna.

Ta je luxusní. Dostaneme tam finišerské tričko – jestli jste si ještě nevšimli, posluchači, zvedněte zrak a podívejte se na obrazovky, protože oba máme na sobě finišerská trička. Červené je za standardní distanci a modré za střední. Dostaneme krásnou medaili, myslím, že jsou moc pěkné. Hned dostaneš pití, klasicky je tam mraky jídla, místo na sednutí ve stínu a pak tam byly chladicí kádě. Ty jsem nevyužil, nemám to moc rád. A pak tam byla ještě masáž, ta mi taky úplně nesedí, takže jsem ji taky nevyužil.

Já jsem chtěla jít za vámi, tak jsem taky ne.

Ještě k tomu běhu: na trati se víceméně není kde schovat před sluníčkem, takže chlazení tam pro mě bylo nutnost. Okamžitě jsem cítil, když jsem měl možnost se schladit na občerstvovačce, že mě to nakoplo a chvilku se mi zase běželo dobře, ale za chvíli to přešlo. To je asi za mě sobota.

Odpoledne v sobotu, jak končí naše závody, si musíme hned vzít věci z depa, protože přichází váš čas. Ještě ten večer musí závodníci The Championship a Open na střední distanci přijít do depa a dát tam věci. Sobotní závodníci si je dávali ráno, my nedělní den předem. Do depa musí jít kolo a musí tam být helma.

A v tašce na běh podle mě nic být nemusí, stačí tam pověsit tašky. Já to nedělám, ale je lepší si tam ty věci dát až ráno, aby přes noc nenavlhly. A když jsme u depa, můžeme říct rovnou, jaké tam jsou speciální tašky.

To je pravda, myslím, že Challenge obecně má tašky z jiného materiálu – teď s nimi šustím. Není to igelitová taška, jak je zvykem u IRONMANa, ale taková z jiného materiálu, která sice může v noci provlhnout, ale je praktická, protože se pak dá použít na přenášení věcí.

Mně se to moc líbí. Přišlo mi, že vydrží déle než igelit a můžeš ji použít i po závodě na nějaké věci.

Ale je fajn si věci na běh, třeba ponožky, dávat až ráno, aby to nenavlhlo.

Já to třeba nedělám.

Tak pojďme k tvému závodu.

Ještě pastaparty. Ten večer je pastaparty hodně důležitá součást závodního víkendu. Vy se po závodech cpete a my jsme si před nedělní poloviční distancí šli ještě doplnit carb loading na pastaparty do luxusního hotelu, kde jsme teda nespali. V normální hotelové restauraci probíhá pastaparty. Ten hotel je myslím taky super na přespání během závodního víkendu – jsou tam snídaně, večeře, wellness, posilovna, prostě všechno, obrovský resort. Myslím, že někdy třeba upgradujeme, i když trikemping má zase něco do sebe.

Na pastaparty jsou klasicky těstoviny, jak jinak, na hodně způsobů. Byly tam nějaké polévky, dezerty, ovoce a v rámci vstupu je jedno pití, jestli si to pamatuju dobře.

Než se pustíme do tvého nedělního závodu, mohli bychom si udělat takové menší porovnání. Ty jsi totiž byla na dvou mistrovstvích. A máš tu batoh z druhého mistrovství – ukážeš nám ho?

Tak tady je batoh z druhého mistrovství.

Pokud se nekoukáte: je to taková jednoduchá hranatá taška se zajímavým designem, je na ní spousta věcí ve stylu samolepek. Takový funky. A je od značky…

Cadomotus. To je značka, která dělá tretry – loni jsme si v expu zkoušeli takové zvláštní tretry, karbonové myslím – a dělají ještě helmy.

Takže pozor, značkový batoh. To je v porovnání s prvním mistrovstvím rozdíl, protože tady je to nějaký brand. Jinak je to taková otevírací záležitost a má dvě funkce: je to batoh a zároveň nákupní taška. Což je strašně zvláštní, ale proč ne.

Z mého pohledu, kdybych měla srovnat ty dva batohy, ten IRONMANí se mi líbí víc a přijde mi i praktičtější. Ale tenhle je dobrý v tom, že je trochu menší, takže ho použiju na jiný účel. Ten IRONMANí je prostě boží a bezkonkurenční – v něm jsem si teď v Šamoríně nesla věci do depa, protože se do něj vejdou všechny tašky s věcmi. Do tohohle ne, ale vejdou se do něj jiné věci.

Nákup.

Nákup třeba. A ještě tam byl ručníček. Velmi simple ručníček, moc nechápu proč, ale dobrý.

Já bych ho použil asi na jízdu na trenažéru nebo něco takového.

V závodním balíčku jsme při registraci dostali náramek na ruku, batoh a klasicky samolepky na helmu.

Zajímavé by bylo srovnat ceny těch závodů, když jsi byla na obou mistrovstvích. Jak to vychází cenově?

Myslím, že tahle Challenge byla 300 nebo 350 eur a byla tam nějaká sleva, docela velká, třeba 50–60 eur. Já jsem slevu měla, ale myslím, že jsem platila 300 nebo 350 eur, teď si nepamatuju. Co bylo cool – myslím, že jsem to už říkala v nějaké naší epizodě, když jsem se kvalifikovala – Challenge umožňuje nákup na splátky. Řekla jsem si, proč ne, odložené platby, tak jsem to zaklikla. Samozřejmě jsem na to absolutně zapomněla a v nějaký moment se mi platba nestrhla z účtu – klasicky, peníze tam v nějaký moment nejsou, když tam mají být – a ani jsem si toho nevšimla. Asi 3 týdny před závodem mi přišlo, že mám 2 dny na uhrazení platby, jinak nebudu mít start. Menší šok. Vůbec jsem nevěděla, že platba neodešla. Ale přišlo mi to fajn, proč ne zaplatit na třikrát.

A když tohle bylo 300–350, kolik byl IRONMAN?

Bylo to asi 19 000 korun.

Tak minimálně dvojnásobně dražší. Jen tak pro zajímavost.

Tak pojďme na neděli. V neděli se startuje už v 8.30 ráno, protože součástí závodu je samozřejmě i závod profesionálních sportovců. To je na celém víkendu taky super – v sobotu si odjedete malý závod a v neděli se můžete podívat na start profíků, těch nejlepších na světě. Teoreticky. Jako fanoušek triatlonu mám rád profesionální triatlon, i když nejvíc času jsem samozřejmě strávil jako fanoušek koukáním na tebe a fanděním.

Profesionální soukromý fotograf.

Ano. Ale jsou tam profíci a já to rád sleduju. Musím říct, že jsem byl trochu zklamaný, protože je vidět, kam profíci dávají svou pozornost – a to je jednoznačně IRONMAN. Tady se jede mistrovství organizace Challenge a síla startovní listiny prostě není srovnatelná s mistrovstvím světa od IRONMANa.

Ale kola měli krásnější.

Profíci to mají samozřejmě vždycky vyladěné. Byl jsem na startu plavání a ta rychlost, jakou začali plavat, byla úplně neskutečná. Odpískali to a za chviličku byli pryč. Byla to fakt pračka, jako když ryby začnou skákat ve vodě. Moc hezké. A chvilku na to jste šli vy – konkrétně ty jsi startovala v 9.40. Oproti nám jste měli jeden velký rozdíl, a to rolling start, který jsme už zmiňovali. My jsme startovali z vody na písknutí, kdežto vy ze břehu – museli jste po písku seběhnout do vody a neměli jste možnost se předtím jakkoli namočit.

Já jsem byla hrozně překvapená. Schovávala jsem se někde ve stínu a oblékala si neopren. Startovala jsem v 9.40 a myslela jsem si, že stačí přijít do koridoru. Došla jsem na konec koridoru a ptala se, kde všichni jsou – a najednou jsem si všimla, že už všichni stojí na druhé straně mostu. Už jsem se nemohla ani postavit dopředu, musela jsem zůstat vzadu, protože jsem přišla pozdě na svůj vlastní start. Startovalo se z druhé strany břehu než v sobotu, a to i loni, takže mě to překvapilo, nepamatovala jsem si to.

Seběhli jsme do vody šipkou. Snažila jsem se nenapít, protože jak jsou tam řasy, dno tam kvasí, a když tam všichni naskáčou, je to cítit. Když pak plaveš, je to lepší, ale na startu je to cítit, jako když rozvíříš vodu v akváriu – ta věc fakt smrdí. Takže jsem se snažila se nenapít, vystartovala jsem a plavala.

A jak ti sedlo, že ses nemohla aklimatizovat na vodu? Bylo to v pohodě?

Od Srbska je mi to úplně jedno. Dřív jsem to samozřejmě hodně řešila – a byli tam i naši posluchači, zdravíme, kteří používali hacky jako nalévat si vodu z PET lahve do neoprenu a do rukávů. Dřív jsem řešila, kde se namočím, aby se na mě neopren natáhl. Ale od Srbska je mi to úplně jedno. Nemohla jsem se namočit ani v Marbelle, ani v Srbsku, ani tady. V Sanremu jsem se byla rozplavat, na Czechmanovi taky, ale buď to ten den jde, nebo nejde. Už to neřeším, snažím se neopren natáhnout co nejvíc a plavu.

Bylo to super, už v 9.40 bylo cítit, že je fakt horko, takže voda byla boží a osvěžující. Cítila jsem, jak mi to dělá dobře na nohy, a říkala jsem si: užij si to, dneska naposledy, co ti bude dobře. Bylo fajn vidět, jak jdete podle břehu, mávala jsem vám, nevím, jestli jste to zaznamenali.

Já jsem si všiml.

Já jsem vám v sobotu taky mávala, nevím, jestli jste si všimli.

To jsem neviděla.

Neviděl, ale slyšel jsem, žes mávala.

Myslím, že tam byl mírný proud, nebo jsem plavala tak dobře.

Určitě tam je mírný proud. Je tak mírný, že máš pocit, že ti směrem tam pomáhá a směrem zpátky ti vůbec nevadí. Možná jsme nezmínili, že plavecká část je z větší části po proudu a asi jednu třetinu proti proudu. Otočí se to v takovém slepém rameni.

Plavali jsme docela daleko. Zpátky jsem se snažila plavat u kraje, protože tam ten proud asi nějaký bude, a cestou tam uprostřed. Bylo to super a přeplavávala jsem ostatní bílé čepičky, se kterými jsem startovala, i když jsem na start došla jako poslední. To mě těšilo, měla jsem v plavání fakt závodní mód. A když jsem vyběhla, podívala jsem se na hodinky a říkala si: ty vado, osobák. Ani nevím, jak jsem k tomu přišla.

To jsou ty poslední tréninky na 3 000, 3 500 a 4 000 metrů. To se muselo někde projevit.

Taky jsem si to říkala. Večer předtím se u nás v trikempingové zóně stavil můj trenér a ptali jsme se ho na moje plavecké tréninky. A když jsem pak plavala proti proudu a nevím, co jsem kdy překopla, říkala jsem si: aha, asi ty nohy dělají něco, co dřív neuměly.

Takže s plaváním jsi byla spokojená?

Moc. Myslím, že jsem si ho užila rozhodně nejvíc ze všech disciplín. Hrozně dobře se mi plavalo a cítila jsem, jak pěkně kloužu po vodě. Poslední dobou jsem plavání trénovala trochu jinak, plavala jsem jiné tréninky, a možná to něco mělo do sebe.

Já musím za sebe říct, že jsem si plavání ve finále taky užil ze všech disciplín nejvíc. Bylo fakt super. A jak říkáš, i když se někdo bojí, pořád vidí svůj support a může se postavit. Jen se nesmí bát řas.

Nemusí se na ně koukat, když nechce, to se dá vyřešit.

Pak přišlo depo. V depu jsem si uvědomila, že mám nohy od písku. Vybrala jsem si ponožky na kolo, tak jsem poprosila holčiny, ať mi dají vodu, abych si opláchla písek, protože v těch ponožkách pak poběžím a i jedno zrnko písku vadí. Holčiny byly pohotové, hodily mi flašku vody, opláchla jsem si nohy a myslím, že to bylo dobré, neměla jsem žádný písek.

V ten moment už tam přiběhl můj trenér, který je mimochodem už nějakých 8–9 let šéfem depa, takže byl úplně všude a měl oči všude. Když jsem se převlékala, doběhl za mnou, udělali jsme rozhovor, jak jsem plavala, a stihli jsme v těch 4 minutách i pokecat o tom, jak se těším na zbytek. Taky bylo fajn, že holčiny pomáhaly a braly tašky, takže sis tašku nemusel jít vracet na stanoviště. Když jsem byla hotová, měla jsem helmu a zvedala se, řekly mi, ať to nechám tady, a hodily mi věci do tašky. To je hezké. Možná to bylo tím, že tam byl šéf depa.

Plavání jsi tedy popsala a pak se šlo na kolo.

Já jsem měla jinou trať než ty. Jelo se prostě 90 km – 45 rovně někam a zpátky. Co mě překvapilo: věděla jsem, že je to rovinatá trať, kde se jezdí osobáky, ale nikdy jsem si neuvědomila, co pojem rovinatá trať vlastně znamená. Že je to opravdu stoprocentní šlapání, jako sedět na trenažéru. Málokdy se ti v terénu stane, že šlapeš 100 % cesty. Tady jsem opravdu šlapala 100 %, možná 120, protože foukalo.

Jediná změna terénu byla, když se vyjíždí na hráz Gabčíkova. Tam je menší kopeček nahoru, ale dolů není takový, abys přestal šlapat – naopak to napálíš a šlapeš ještě víc. Takže jsem celou dobu jízdy šlapala, což mě překvapilo. Třeba v Marbelle je nějaký kopec a pak 10 minut z kopce sedmdesátkou a jen se drží a odpočívá. Tady mi to přišlo zajímavé.

A ještě jsi neřekla důležitou věc – nejela jsi na svém kole.

Protože jsem věděla, že je to trať, na které je potřeba dát všechno do maximálního výkonu, zkusila jsem vyměnit svůj stroj za jiný. Měla jsem půjčenou časovku – ještě ji mám doma – od Czechmana, kde časovky půjčují. Pozorný posluchač ví, že jsem to udělala už podruhé. Časovku jsem si tam půjčila i na svůj úplně první závod, půlironman před 4 lety. Tenkrát tam měli kola Pardus a teď jsem je znovu poprosila, jestli by mi kolo půjčili. Tou dobou tam měli kola Bottecchia, na kterém jsem jela.

A nenechala jsem to náhodě a půjčené kolo jsem doplnila ještě o půjčený disk, takže jsem měla ultra aero set. Kolo jsem si půjčila od Czechman Rent a disk od Libora, kterého jsme měli v jedné z našich epizod – v epizodě o tom, jak si vybrat silniční kolo, a o Tour de France. Má prodejnu v Moravské Třebové a půjčuje disky. Ten, na kterém jsem jela já, má tento víkend půjčený někdo ve Varšavě, tak doufám, že mu to taky vyjde.

A ještě přední kolo?

Nakonec jsem si půjčila i přední kolo.

Takže jsi nenechala šroubek na šroubku.

Nenechala. Vyměnila jsem i kliky, protože byly moc dlouhé, takže i převodník. A kazeta byla taky jiná, protože disky byly na kotoučové brzdy. Vlastně tam zůstal jen rám, ale Czechmanovi jsem to moc neopotřebovala, můžete to zohlednit.

Co jsem ještě chtěla říct – v Czechmanu teď měli Bottecchie, ale od minulého týdne tam mají Cervélo. Štve mě, že mi to o ten týden nevyšlo, protože bych se na tom kole fakt chtěla projet. Přijde mi to úplná bomba: já, která nemám časovku, si můžu jít časovku půjčit, užít si ji a vyzkoušet si, jestli je to takový rozdíl. To Cervélo myslím stojí kolem 150–200 tisíc – a já si kolo za 200 000 můžu na víkend půjčit a projet si ho v závodě. To samé disk a přední kolo.

Já jsem měla časovku půjčenou týden předem, takže jsem ji už měla doma a dala jsem na ní 2 tréninky. Pak jsem na ni dala disk a přední kolo od Fast Forward a bylo to mega znát. Myslím, že bylo znát i to přední kolo – najednou to kolo jelo jinak, bylo to fakt cítit. A disk je taky investice za pár desítek tisíc. Mimochodem, na Fast Forward u Libora máme domluvenou slevu, myslím 15 až 20 %, kdybyste to sháněli. Takhle si můžeme vyzkoušet, jaký je to rozdíl, a za malý poplatek si to vypůjčit na víkend na konkrétní závod. Přijde mi to super.

Myslím, že i na tebe je to vidět. Nevím, jestli je to vidět na kameru, i když červená není tvoje barva. Jo jasně – kdo nás poslouchá, ví, že si Kája na každý závod dělá nehty s logem toho závodu.

Na jeden nehet. Většinou dělám na dva, ale nechtěla jsem trápit nehtařku. Většinou dělám ještě palec, protože ten vidíš, když jsi v hrazdě. Takže je to reminder, že závodíš.

Trochu jsme odběhli. Takže na kole jsem tentokrát vyměnila závodní setup, díky, žes mi to připomněl, málem jsem zapomněla. Byl to zase super zážitek a jsem ráda, že máme takové možnosti, že si věci můžeme vypůjčit a nemusíme hned řešit časovky nebo bazary. Mně ta Bottecchia sedla, myslím, že je to fajn kolo – a mimochodem, Czechman ji bude prodávat.

A sedla ti cyklistická trať jako taková? Jsi s ní spokojená?

Byla jsem překvapená povrchem. V hlavě jsem měla, že Šamorín je známá rovinka, rekordy, jede se rychle, a je to Championship, mistrovství, takže to musí být totálně v topu. Pamatuju si momenty, kdy jsem si říkala: Ježíš, těším se, až pojedu zpátky, tam je lepší asfalt. Na Slovensku mezi vesnicemi ten asfalt nebyl tak pěkný – neříkám, že celou dobu, ale byly tam díry, místy označené, kam s diskem nemůžeš letět, to by mohl být průšvih. Takže povrch za mě nebyl ideální.

Strašně se mi líbilo, když jsem přejížděla Gabčíkovo, to byl zážitek. A byla jsem nešťastná z větru. Cestou zpátky byl protivítr – kdyby byl ještě cestou tam, ale zpátky prostě protivítr, k tomu horko. Bylo to náročné. Čekala jsem, že se z toho dá vytěžit víc a průměr bude vyšší – cestou tam jsem měla přes 35, ale cestou zpátky se to snížilo. Začalo být horko a přišlo mi lepší hrát to na jistotu, než se uvařit na kole, když víš, co tě čeká. Sahara. Takže jsem to nehrotila.

Já jsem v rámci svého závodu zapomněl okomentovat občerstvovačky na kole, ale to proto, že jsem nevyužil ani jednu. Chtěl jsem ale velmi ocenit práci dobrovolníků, hlavně jedna slečna tam brutálně fandila úplně všem každé kolo, to bylo super. Bylo jich za tebe na cyklistické části dostatek?

Byly akorát. Měla jsem svoje pití, a na každé občerstvovačce – myslím, že byly 3 – jsem si chytla vodu a využila ji jen na to, abych se polévala a chladila, protože v takových podmínkách je to důležité. A přemýšlela jsem o tom, že jedu a moc nad tím nepřemýšlím, chytím flašku a pak si říkám: jak to dělají, že mi ji v té rychlosti zvládnou podat? Jsou šikovní, že se toho nebojí, protože podávat lidem věci vůbec není jednoduché.

Klobouk dolů. Já bych se bál, kdyby se mi někdo rychlostí 40 km/h snažil něco vzít z ruky.

Na kole jsem si taky chytla do helmy včelu. A dokonce mě bodla.

Mě taky. Myslím, že je to vidět, snažila jsem se to zamaskovat.

Agresivní včely. Myslím, že musíme upgradovat helmy. Chci díry na větrání, ale nechci díry na včely. Možná se dají pořídit síťky.

Ještě na kole – minimálně v The Championship, nebo v té fázi závodu, kde jsem se nacházela já – jsem byla mile překvapená, že to nebyl draftovací závod. Musíme si přiznat, že tohle se vidí málokde. Na většině závodů se najednou všichni nalejí na trať, která není tak velká. Nevím, jestli tam bylo míň závodníků, nebo jestli se pole líp roztrhalo tím, jak dobře umějí startovat, ale fakt jsem viděla jen jednou, jak projela motorka v protisměru a zařvala na asi čtyři chlapy, kteří jeli moc blízko u sebe. Jinak nula. Ne jako na jiných závodech, kde všichni vystartují spolu, a než se to rozpadne…

Na našem závodě se draftovalo docela dost, ale tam se to nedá mít za zlé. Je tam tolik lidí na necelém desetikilometrovém okruhu, že když chceš, můžeš tam pořád slingshotovat. Víš, co je slingshot? To dělají často profíci. Je to metoda, jak se pohybovat v rámci závodního, řekněme, pelotonu: vždycky na chvilku zajedeš za někoho, využiješ draftingu, necháš se vystřelit, předjedeš ho, zase zajedeš za dalšího a zase se necháš vystřelit. Takhle jsi schopná jet poměrně rychle. Tohle bylo v rámci mého závodu možné, ale nikomu to nemám za zlé, protože nás tam je tolik na tak malém okruhu, že to jinak nejde.

Na mé trati, a hlavně zpátky, když byl protivítr, bych byla ráda i za těch 20 metrů. Říkala jsem si, že už jsem tady asi poslední – široko daleko nikdo. A občas najednou někdo profrčel, jako když ty mě předjíždíš. Já jsem jela sotva 30 do protivětru a najednou mě nějaký chlap projel čtyřicítkou. Říkala jsem si: hm, tak asi to jde. Očividně. Ale na cestě zpátky jsem už ani neviděla, že by se jezdilo ve skupinách. Takže mi to přišlo jako fakt férová trať, každý jde za své – aspoň v The Championship a v mé části trati to tak bylo.

A co běh? Předpokládám, že v depu sis zase stihla popovídat.

V depu na mě zase čekal Honza. Čekal fakt na každém depu, což mě moc těšilo, protože jsem se bála, že budu mít píchlé kolo nebo něco. Mentálně mě uklidňovalo, že můj trenér je šéf depa a že tam je. Na Challenge ale nejsou mechanici, na rozdíl od Marbelly, kde na mistrovství mechanici byli, což bych teda kvitovala. Mně to tam zachránilo závod. A tady ti v depu nikdo nemůže pomoct, ani můj trenér, ani šéf depa. Není tam žádný mechanik, který by ti pomohl s kolem. V depu měli bombičky a veškeré vybavení, ale na trati už nic. To byl mezi těmi dvěma mistrovstvími docela zásadní rozdíl, když ses ptal.

V depu jsem tedy našla svoje kolo, vyměnila věci, pokecala s trenérem a vyběhla na běh. První kolo bylo docela náročné. Běželo se na 4 kola, a jak jsme zmínili, po dostihovém závodišti, kde je nějaký písek, nebo mouka, pak tráva, koberec a pak část kolem stájí. Mentálně jsem si to rozdělila na dvě části: jedna se jmenuje Sahara a druhá Oáza. Myslím, že to vychází tak 50 na 50.

Na Sahaře se běží po písku, na který svítí sluníčko a ještě se to odráží zpátky – absolutní Sahara. Mně osobně se po písku fakt běží blbě. Myslím, že technika šla do pryč, běželo se mi pomalu, bylo vedro, fakt mi to nešlo. Pak se vbíhá do Oázy, kde se ještě přebíhalo přes nějaký černý asfalt, a cítila jsem, jak smrdí a jak se pod botama pálí, jak byl horký. Fakt bylo vedro. A pak Oáza kolem stájí, kde stáje tvořily stín, třeba v podloubí, kde se dalo běžet ve stínu.

Od druhého kolečka někdo soudný řekl brigádníkům, ať vytáhnou hadice s vodou – každá stáj má hadici – a tak tam každých 20–30 metrů stáli s hadicí. Kolem stájí byli asi 4 nebo 5 brigádníků s hadicemi.

To je super, že jsou organizátoři schopní takhle zareagovat a odněkud vytáhnout chlazení.

V prvním okruhu jsem normálně šla k nějakému pítku pro koně, nebo co to bylo, otevřela jsem kohoutek a osprchovala se. Pak jsem utíkala dál, protože mi přišlo fakt důležité se chladit. Takže běh byl fakt náročný. Jednak je ta trať náročná – aspoň pro mě, někteří z naší skupinky ji hodnotili, že je vlastně fajn – a zároveň bylo vedro a ještě na běhu foukal protivítr.

Osobně jsem tam nenašla sílu, ani mentální sílu bojovat s tou situací a snažit se vyprodukovat rychlý běh. Přišlo mi, že relativně dobrý běh je v takovou chvíli dostačující. A vlastně jsem si to i užívala. Probíhat hadicemi byla sranda, fandili jste mi, trenér Honza se tam taky objevil a fandil, i když měl být v depu. Vážila jsem si toho, že tam všichni přiběhli a fandili. Myslím, že to stačilo, bylo to fakt těžké. Všichni jsme běželi dost pomaleji, než je běžné.

Je strašně fajn to poslouchat, protože jako fanoušek mi bylo brutální horko, a to jsem tam jen seděl a stál. Říkal jsem si: ty vole, oni se tam musí trápit. Vůbec jsem vám to nezáviděl. A teď je fajn slyšet od tebe, že jsi nadšená, že sis to užívala a byla to sranda – že jsi hlavou schopná posunout zážitek někam jinam, i když ti podmínky nepřejou.

Ten první okruh, když ti dojde, že v té Sahaře poběžíš ještě čtyřikrát a budeš tam aspoň 2 hodiny, když vidíš ty duny, po kterých běžíš – ten první okruh byl fakt morál. Pak se smíříš s osudem a pokračuješ v cestě. A pak už jsem se vždycky těšila: teď je Sahara, ale pak už půjdu do Oázy, tak to bude chvilku fajn. Musela jsem se vykašlat na sledování tempa a trápení se tím, že je pomalé. Bylo mi dobře, nic mě nebolelo, nohy mě bolely, ale s tím se počítá, bylo mi vedro, ale pořád jsem se těšila. Takže ve finále bylo všechno v pohodě, jen to bylo náročné a nedalo se zrychlit. Viděla jsem, že spousta lidí šla pěšky. Byla to fakt challenge – The Challenge.

A úspěšně a s úsměvem ses dostala do cíle.

Samozřejmě. Já jsem cílila na to, abych pokořila svůj osobák a znepříjemnila ti tvůj cíl, protože tvým cílem je porazit Káju.

Kolik to bylo – 4:59?

4:54, něco takového.

Samozřejmě bych ti to přál, protože jsi na tom usilovně pracovala a trénink byl fakt těžký a náročný. Přál jsem ti, aby se to povedlo, ale jsem rád, že to teď nemusím řešit.

Hodně jsem to cítila na běhu. Když jsem běžela, říkala jsem si, že jsem ráda, jak mám natrénováno, protože jinak bych se fakt protrápila. S tím protivětrem na kole a vedrem to byl náročný závod a nemít natrénováno, bylo by to fakt těžké.

Tak ti gratuluju k dokončení druhého mistrovství světa.

Tak teď by ses mohl někam kvalifikovat ty. Já potřebuju posbírat všechny – IRONMAN mám, Challenge mám, takže mi zbývá stovka. Musíme počkat, co se vyvine s Challenge.

Je pravda, že by pak mohlo být jednodušší se kvalifikovat.

V neděli se jel i závod profíků, tak můžeme říct, jak dopadl. V mužích vyhrál Harry Palmer v čase 3:31:55, což je v kontextu podmínek, které jsme popsali, úplně neuvěřitelné. Druhý skončil Valdemar Solok a třetí William Draper. V ženách vyhrála Karoline Paul v čase 3:55:39, což je taky úplně neskutečné.

Já jsem byla asi 80. ze 300 žen, což je docela cool.

Na světě.

A vezmi si, že tady bylo 300 žen – kolik bylo v Marbelle? Asi 1 500. V mé kategorii jsem byla asi dvacátá. Prvních 10 mělo kolem 4:30, pak asi 5 kolem 4:40 a pak nás bylo 5 kolem 5 hodin. Ukazuje to, že 5 hodin je taková magická hranice, kolem které se všichni nějak motáme. A ty první v kategorii s časy kolem 4:30 byly po minutách, to musíš hodně makat.

Ještě z pohledu fanouška. Přemýšlel jsem o tom a vyhodnotil jsem, že pro fanouška mi pořád přijde lepší, když se závod koná ve městě. Neměl jsem si kde pořádně sednout nebo se schovat. Ty taky ne, jako fanoušek.

Jasně. Cestou sem jsem s trenérem Honzou probírala feedback – třeba že by bylo fajn, kdyby příští rok v depu upravili to mytí nohou od písku – a pak feedback k hadicím s vodou. A nahlas jsem řekla myšlenku: kdyby se závodilo někde ve městě, co bychom tam dělali? Úplně bychom tam zdechli. Protože ještě nejsi aklimatizovaný, není srpen a nejsme zvyklí na 30 stupňů. Kdyby tady nevytáhli hadice s vodou, já nevím, asi bych tam fakt zdechla vedrem. Takže výhoda byla, že to bylo v závodišti, kde je voda. Kdyby to bylo uprostřed Hradce… I když mi přijde, že ve městě jsou organizátoři většinou připravení vytáhnout třeba osvěžující brány nebo něco takového.

Jako fanoušek jsem měl fakt problém si tam nějak odpočinout. Ve městě máš kavárny, restaurace a hospody, kam můžeš zalézt, ochladit se a dát si pití. Takže z pohledu fanouška – areál je pro sportovce úplně úžasný, boží. A pro fanouška je skvělé, že jsem vás na běhu mohl vidět, já nevím, dvanáctkrát nebo patnáctkrát, a zafandit vám. Při plavání tě teoreticky vidím celou dobu a jdu s tebou, na kole už jsem tě viděl jen na začátku a na konci, ale to platí třeba i v Hradci. I tak jsem si říkal, že město má pro fanouška větší výhodu.

Ale loni, když se jela poloviční a my jsme byli fanoušci, jsme mezitím šli plavat. Ten čas tam můžeš využít, je tam hotel, tisíc restaurací, multifunkční areál s 38 sportovišti. Co chceš víc?

Já jsem chtěl fandit.

Mohl sis projet na koni.

To je pravda.

Já si myslím, že to je fanouškovsky super, že máš všechno na hromádce a můžeš se dívat i na ostatní závodníky.

A asi budeš souhlasit, že jako fanoušek jsem měl problém vás sledovat na trackeru. Challenge vydala novou aplikaci. Minulý rok to byla aplikace hodně podobná té od IRONMANa – klasický IRONMAN Tracker, grafika je taková, jaká je, ale pro přehlednost je úplně super, vidíš tempo, aktuální pozici a tak dále. A v aplikaci Challenge jsme měli hodně velký problém vás vůbec najít. Takže to je možná feedback pro organizátory, na čem by mohli do příště zapracovat.

A přidat mechaniky na trasu kola, minimálně v The Championship.

To je fér.

Jinak se asi shodneme, že závod můžeme doporučit.

Ježiši, jo. Je krásně zorganizovaný a přijde mi, že má takovou dobrou flow. Musí to být masakr zorganizovat a vymyslet. Když se podíváme na časy, jak startují jednotlivé vlny, má to nějakou logiku – možná si můžeme pozvat Honzu do podcastu, ať nám řekne jakou. Podle mě v tom nějaký smysl je, protože to nejde podle věku: startoval třeba starší, pak zase mladší, je to nějak namixované a mají to podle mě brutálně promyšlené. A naše kategorie – nevím, kolik nás bylo, 40 lidí – startovala po pěti.

Takže to má takovou flow. Pořád se někde něco děje a pořád někde někdo je, ale zároveň se nikde nezasekneš – ani na výstupu z depa, ani na kole, kde je dost lidí. V depu bylo spousta místa, mohla jsem si sednout, kam chci, a přezout se, nikdy nebyl žádný problém. Na občerstvovačkách nebyly fronty. A zároveň je všude spousta lidí, pořád někoho potkáváš, šedesátého, sedmdesátého, osmdesátého. Já jsem na kole neviděla nikoho, ale jinak třeba na běhu. Díky té flow je to takové hrozně živé.

Za mě byla organizace úplně bezchybná, naprosto super. Řekli jsme, že areál je pro závodění skvělý, depo úplně luxusní – vyzkoušíte si infrastrukturu závodu mistrovství světa, takže paráda. Občerstvovačky si myslím úplně skvělé a dobrovolníkům bych poděkoval a vyzdvihl jejich práci, byli taky úplně parádní.

A když jsi zmínil, že je to zázemí mistrovství světa – mají ho na starosti Češi. Depo na tomhle mistrovství světa má na starosti můj trenér Honza, to jsme v Marbelle neměli. Často se vůbec neví, kdo za tím stojí. Honza to má na starosti, jak jsem říkala, už hodně let, ale i ředitelem závodu je Čech – ředitelem mistrovství světa tady vedle na Slovensku. Myslím, že jsem si to někdy poznamenala.

Mělas to tam.

Tomáš Vrzák. To jsou věci, které jsem nevěděla. Víme, že Challenge je německá značka, a když je nějaký problém s čipy, zavolají Němce a bavili jsme se tam německy, ale zároveň za tím stojí Češi. Je to takový náš československý závod.

To je dobrý point.

Co si tedy ze závodu odnášíme? Ty si odnášíš dokončení druhého mistrovství světa a krásnou nákupní tašku.

A ty máš tady medaili? Můžu ukázat na kameru – hezká koňská hlava s logem Challenge uprostřed. Musím říct, že se mi hodně líbí. Není tak těžká jako z prvního mistrovství.

Kromě machrování s mistrovstvími si odnášíme i to, že si musíme dát pozor, co si přejeme. Chtěli jsme krásné počasí a dostali jsme výheň. Já si odnáším super pocit ze závodění. Strašně jsem si to užil, bavilo mě to a díky tomu se těším na Czechmana, který bude ode dneška za 10 dní.

Odnášíš si taky to, že můžeš kempovat a závodit.

Odnáším si skvělou trikempingovou zkušenost.

Já si odnáším to, že i když jsem si loni říkala, že je docela challenge závodit, když kempuješ, aplikovala jsem to a bylo to v pohodě. A vy jste fakt hustí, protože jste celou dobu fandili. Už jsme se několikrát shodli, že fanouškovství taky vůbec není jednoduchá disciplína a člověka mnohdy unaví víc než samotné závodění. To jsme viděli i v sobotu, kdy jsem dozávodil, ale ty a naše kamarádka jste byly úplně hotové.

Snažila jsem se, ale stejně jsem měla už v půlce dne 10 000 kroků. Nezdá se to, i když jsem se snažila nikde nepřebíhat, ale to fandění se nastřádá, a na sluníčku. Snažila jsem se být ve stínu a mít čepici, ale byla jsem úplně vyprahlá a mrtvá – a den před závodem se člověk musí šetřit. Fakt jsem se snažila fandit minimálně a schovávat se před sluníčkem, a stejně jsem byla ožahnutá a bylo to náročné.

A objevila jsem ještě jednu novou disciplínu: řídit po závodě domů. To jsem po půlce ještě nikdy nedělala a přemýšlela jsem, že bychom mohli vymyslet – nebo by někdo mohl vymyslet – novou věc, kterou bychom dávali na auto, když řídíme po závodě. Jako je cedulka začátečník nebo baby on board.

Jen by to byl magnet, který si nandáš, když jedeš po závodě: hele, bacha, to je unavený triatlonista, bacha kolem něj, jede na autopilota.

Takže dá se kempovat, dá se řídit, dá se závodit, všechno zvládneme. To je asi všechno, co si z tohoto víkendu odnášíme. Můžeme se těšit na další závody a na další naše epizody Očima závodníka, které budou následovat.

Na závěr podcastu bych ještě pogratuloval všem, kdo včera a předevčírem dokončili závod Challenge. Jak jsme si řekli, bylo to náročné a myslím, že dokončit v takových podmínkách je vítězství. Takže gratulujeme všem za náš podcast. A gratulujeme i k jiným závodům, protože se jel třeba Poděbradský triatlon, Grizzlyman a ve Španělsku stovka. Jelo se toho fakt hodně, sezóna je v plném proudu, ani nestíháme sledovat, kolik se toho jede. Za 2 týdny tu máme Czechmana, takže mazec.

Taky bychom chtěli poděkovat organizátorům a všem, kdo se na závodě Challenge Šamorín podílejí, i dobrovolníkům, protože bez vás by to vůbec nešlo, a jsme rádi, že takový závod máme kousek od nás.

Brigádníkům.

Brigádníkům, máš pravdu. Brigádníkům děkujeme.

Já bych ještě zvlášť poděkovala Czechmanovi za půjčení kola a Liborovi z Bikepoweru za půjčení disku, protože to na té trati fakt hodně dalo a měla jsem úplně jiný zážitek z toho, že jsem měla jiné vybavení.

Děkujeme i vám, našim posluchačům, kteří nás třeba oslovíte na závodě. Vždycky nám to dělá obrovskou radost, když za námi přijdete, pozdravíte nás, poděkujete za podcast nebo prohodíte pár slov před závodem. Je to fakt super a vážíme si toho, je to asi ta nejlepší forma zpětné vazby, kterou nám můžete dát. Doufám, že příště se poznáme už na dálku, protože budeme mít stejná trička z našeho merche.

Jak jsme říkali na úvod, probíhá soutěž Podcast roku, takže ještě jednou připomínáme: budeme moc rádi, když pro nás budete v soutěži hlasovat a pomůžete nám posunout téma triatlonu na další pomyslný level našeho podcastového světa. A jak jsme zmiňovali na začátku, budeme moc rádi, když nám přispějete na provoz podcastu na platformě Buy Me a Coffee, kde můžete zasponzorovat minuty natáčení. Takže pokud se vám nějaká minuta z tohoto podcastu líbila, můžete přispět.

Ještě bych zmínil náš Discord, o kterém jsme nemluvili. Začíná se zase hodně rozjíždět, jak je sezóna tady. Na Discordu máme vlákna ke každému většímu závodu, který se blíží, ale není problém vytvořit vlákno k jakémukoli závodu. Vždycky se tam rozjede diskuze, kde řešíme organizační věci, tipy, triky a hacky. Pokud se chcete zapojit, budeme moc rádi. Můžete se přidat přes odkaz pod epizodou nebo přes odkaz na našem webu a moc rádi vás tam přivítáme. Kromě toho je tam třeba i bazar nebo novinky.

A taky nás čeká jedna offline akce. Máme za sebou social run s IRONMANem v Hradci Králové a teď nás čeká social run s klukama z Hyve. Bude to mix podcastu naživo a pak si proběhneme pár kilometrů po Brně úplně na pohodu, abychom mohli pokecat a socializovat se. Bude to 3. 6. v Brně a začátek je v 6 hodin. Více detailů najdete v odkazu pod epizodou, registrovat se musíte na Stravě. Tak se můžeme vidět na podcastu naživo.

Pokud vás epizoda bavila, budeme moc rádi, když nám dáte odběr na všech sociálních sítích a na YouTube like pod videem, to nám opravdu hodně pomůže. A samozřejmě subscribe – blížíme se k šesti stům odběratelů, ale naše meta je tisícovka. Takže pokud ještě neodebíráte náš kanál na YouTube, budeme moc rádi, když tak učiníte. A to je pro dnešní epizodu asi všechno. Tak se uslyšíme příště. Mějte se krásně, ahoj!