52# Očima závodníka: Ironman 70.3 Hradec Králové 2026

Ahoj, já jsem Samuel. A já jsem Karolína. A společně vás vítáme u další epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Nahrávání našeho podcastu můžete podpořit na platformě Buy Me a Coffee, kde můžete zakoupit přímo nahrávací minuty. Moc děkujeme za veškerou podporu, kterou nám tímto vyjadřujete. Pokud nás chcete podpořit ještě víc a ještě si udělat radost, máme stále k dispozici náš merch, který vidíte za námi a občas i na nás, a koupíte ho na e-shopu shop.druhafaze.cz. Moc děkujeme za podporu i našim partnerům – všechny partnery se všemi výhodami najdete v popisku pod epizodou.

Máme za sebou velký triatlonový ironmanský víkend, na který jsme se všichni dlouho těšili, protože probíhal IRONMAN v Hradci Králové. Neprobíhal ale jen v Hradci – tento víkend bylo ironmanů hodně. Same, dokázal bys vyjmenovat všechny ironmanské závody, které se tento víkend odehrály?

Můžu to zkusit. Kromě našeho Hradce se jel IRONMAN Kalmar, IRONMAN Copenhagen, IRONMAN Leeds, IRONMAN v Německu v Duisburgu a ještě se jel závod v Kalifornii. Celkem se tedy jelo šest ironmanských závodů a k tomu ještě závod T100 ve Vancouveru, kde se jel ženský závod. Závodů bylo tento víkend opravdu neskutečně hodně, takže to nebyl triatlonový svátek jen u nás v Česku, ale po celém světě.

To jsi řekl hezky. Který z nich byl kromě našeho IRONMAN 70.3 Hradec Králové nejdůležitější?

Podle mě IRONMAN Kalmar ve Švédsku, a to proto, že to byl poslední IRONMAN, na kterém bylo možné získat sloty na letošní Konu. Takže tam bylo poměrně velké zastoupení profíků, hlavně těch, kteří se letos ještě chtěli na Konu dostat. Nakonec ho vyhrál Jonas Schomburg a v ženách Laura Philipp. Co se mi na tomhle ironmanovi hodně líbilo – nevím, jestli jsi viděla záběry z toho, jak závodníci dobíhají.

Úplně jsem to nestihla.

Dostanou do ruky takové kladivo, jaké má Thor, a s tím běží do cíle. Vypadá to strašně cool, mně se to líbí.

Můj Instagram aktuálně ukazuje jenom záběry z Hradce Králové.

To je pravda, já to mám dost podobně, ale jedna fotka s Thorovým kladivem se tam propašovala. Na tom závodě byl i český zástupce, Lukáš Kočař, který bohužel závod nedokončil. A chtěl bych zmínit svého oblíbeného Daniela Bækkegårda, pro kterého to byl po dlouhé době závod se startem v kategorii pro. Dokonce získal slot na Konu a já jsem za to strašně rád, protože celý rok bojoval se zdravotními problémy. V podcastu jsme si říkali, že přišel o sponzory, jako je Canyon nebo Red Bull – a Daniel byl jedním z důvodů, proč jsem si Canyon koupil, protože sám na něm jezdil. Takže mě mrzelo, že o sponzoring přišel, a jsem rád, že jsem ho konečně viděl na startu. Skončil myslím pátý nebo šestý, přesně nevím. Každopádně získal slot, takže super vidět comeback mého oblíbeného sportovce.

Chceme si říct ještě něco k zahraničním závodům, nebo se přesuneme k našemu svátku?

Možná bych ještě zmínil ten závod v Kalifornii, a to proto, že tam po dlouhé době startoval můj oblíbený Sanders, který taky bojoval se zdravotními problémy. Jsem rád, že to zase zkusil a že závodí, a uvidíme, jak to půjde dál. Myslím, že to je k ostatním závodům tohoto víkendu všechno, a pojďme na náš velký IRONMAN 70.3 Hradec Králové, tedy hlavní téma dnešního podcastu.

Pokud jste to ještě nezaznamenali, tenhle podcast je z naší takové nepřiznané série Očima závodníka, kde mapujeme zkušenosti, recenze a hodnocení závodů, které jsme absolvovali – primárně těch větších. Dneska se podrobně podíváme na letošní ročník IRONMAN 70.3 Hradec Králové. U většiny těchto epizod jsme měli dvojí pohled, očima závodníka a očima fanouška, protože jsme se na větších závodech vždycky střídali – jeden závodil a druhý fandil. Pokud vás zajímají i jiné závody, najdete je na našem kanálu. Takhle jsme zmapovali předchozí ročníky IRONMAN 70.3 v Hradci Králové, Czechman a Šamorín – to jsou asi ty tři největší.

Pokud se najde někdo, pro koho je to první epizoda našeho podcastu a náhodou neví, co je IRONMAN 70.3 Hradec Králové za akci, představila bys nám ji v pár větách?

Velice ráda. Je to už třetí rok, kdy máme tu čest, že značka IRONMAN má konečně svůj vlastní závod v Česku – a to v Hradci Králové, jak už jsme několikrát zopakovali. Letos jsme tam měli radost být potřetí a užít si tu výjimečnou atmosféru. Hlavní závod je na distanci 70.3, což je 1,9 km plavání, 90 km na kole a na závěr půlmaraton, 21 km běhu.

Kromě toho jsou tam i další závody, kterých se můžete účastnit. Ve stejný závodní den, v neděli, se jede závod na olympijské distanci, 51.50, a ten se dá absolvovat i ve štafetě. Distance 51.50 je 1,5 km plavání, 40 km kolo a 10 km běh, takže zhruba polovina.

Celý víkend je bohatý, probíhá spousta dalších akcí a doprovodný program – například Den na Labi. Strašně jsme se smáli tomu, jak se tam přebíhá Labe, je tam udělaná taková cestička, bylo to hrozně srandovní a ráda bych si to vyzkoušela, jen jsem na to nikdy neměla prostor. Dále expo, které mělo letos nabitý program, protože tam bylo podcastové studio, kde se natočilo celkem šest podcastů různých podcasterů včetně nás. Takže tam byla po celý víkend parádní atmosféra.

Kromě toho se běžely i menší závody. V sobotu ve 12 hodin startovaly dětské závody IRONKIDS, myslím, že na startu bylo asi 300 závodníků, jestli si to dobře pamatuju. A večer byl City Light Run, běh potmě osvíceným městem. Takže víkend byl opravdu nabitý nejen sportovními akcemi – byl tam i food truck festival a family zóna. Myslím, že si na své přijde i ten, kdo je pouze fanoušek a chce si udělat výlet do města, užít si krásný víkend a podívat se na závodníky.

Už jsme zmínili, že to byl třetí ročník. Měli jsme od něj nějaká očekávání? Pro mě osobně to byla druhá účast na této akci, protože jsem se bohužel nezúčastnil druhého ročníku. Nehorázně jsem se těšil, protože pro mě je referencí první ročník, a z něj jsem měl věci, o kterých jsem si říkal, že by se daly zlepšit. Byl jsem strašně zvědavý, až jako závodník zažiju tu lepší verzi. Očekávání jsem měl obrovská, ale zároveň je to ten třetí ročník – víš, jak je to s filmy: máš jedničku, dvojku a trojku, a ta trojka už vždycky není tak dobrá jako ty předtím. Takže jsem byl zvědavý, jak to organizátoři letos pojmou, jestli to ještě vylepší, nebo to naopak upadne.

Myslím, že očekávání byla vysoká, vyšší a ještě vyšší – to můžu tvrdit ze strany organizátorů a řekla bych, že i ze strany fanoušků a účastníků. Pro letošní rok byla o něco navýšená kapacita: na hlavním závodě bylo 1 750 závodníků, na kratším závodě celkem 600 závodníků a k tomu nějakých 100 štafet, takže dalších 300 závodníků. Dohromady je to asi 2 500 závodníků, což je opravdu velká akce, která do samotného města přivede spoustu lidí. Víme, že za celý víkend tam bylo asi 25 000 návštěvníků, což samo o sobě vypovídá o tom, že popularita roste.

Další zajímavost je, že se navýšil počet startujících Čechů. To je za mě známka toho, jak popularita triatlonu u nás v Česku stále roste. Ze strany závodníků byla tedy očekávání určitě vysoká, protože spousta z nich šla svůj první závod, a před třemi lety se tolik českých závodníků na start nepřihlásilo. A ze strany týmu byla očekávání určitě taky větší než u prvního ročníku.

Co pro nás osobně letošní ročník IRONMAN 70.3 Hradec Králové znamenal? Začnu u sebe. Pro mě to byl závod s nejvyšší prioritou v celém roce. Směřoval jsem k němu celý půlrok a věnoval jsem mu veškerou pozornost, úsilí, energii, čas a možná i finance – posledních šest týdnů, tedy od Czechmana. Dokonce jsem zase navázal spolupráci s trenérem, abych se na závod dobře připravil, a koupil jsem si ještě nějaké další vybavení.

Co všechno sis od Czechmana do IRONMANa optimalizoval?

Určitě největší změnou byl trenér. Pak jsem si pořídil aero helmu, kterou můžete vidět za námi. A konečně jsem si oholil nohy.

Počkej, to byly asi nejlíp utracené peníze, co se poměru cena–výkon týče. Kolik to vlastně je? Žiletka stojí kolik, dvacku?

Měřeno v laboratorních podmínkách – mám informaci od našeho kamaráda, že to může na celém ironmanovi udělat až 15 minut, což by se matematikou dalo přepočítat na 7 a půl minuty na poloviční distanci. Samozřejmě záleží na rychlosti a tak dále, ale něco to asi udělá.

Výborně. A jak ses dostal k té krásné helmě, kterou vidíme za sebou?

Úplně jednoduše. Chtěl jsem helmu, kterou měla Lucy Charles-Barclay. Pak jsem se podíval, kolik stojí, a moje peněženka mi řekla, že tohle nepůjde. Šel jsem tedy cenově dolů, až mi peněženka řekla, že to už by šlo, a nakonec jsem se uchýlil k aero helmě od Kasku, model Bambino Pro.

Pro mě to byl v podstatě vrchol letošního roku, co se závodění týče. A uvědomil jsem si, jak šílený je náš sport – věnujeme veškerou energii, úsilí, čas a finance jednomu dni v roce a může se stát, že se toho závodu nakonec ani nemůžeme zúčastnit. Psal mi jeden kamarád na Instagramu, že před závodem onemocněl a byl z toho dost špatný. Bylo mi ho strašně líto, protože se na ten jeden den připravujeme třeba půl roku a ta investice je naprosto šílená.

To je velký rozdíl oproti profíkům, kteří jsou schopní za rok jet víc závodů. Jde to vidět i na tom, jak profíci závody berou: když se jim nedaří na kole, prostě nepokračují, nepotřebují to dokončit, bude další závod. My hobíci v tom máme nainvestováno tolik, že když se závodu nakonec nemůžeme zúčastnit, je to pro nás velká rána.

Na druhou stranu je to jenom závod a další určitě bude příští rok. Závod je třešnička na dortu – je potřeba si užívat celý proces a závod je už jen odměna. A občas ta odměna prostě nepřijde, může přijít jiný závod a jiná odměna.

A to je zase naše velká výhoda oproti profíkům – my se tím reálně neživíme, kdežto oni v tom mají svou obživu. U nás se naštěstí tolik nestane, když se závodu nezúčastníme. Ale je to těžké, investice, které do toho vkládáme, jsou fakt velké a zamrzí to.

Já si myslím, že kdyby ses závodu nezúčastnil, spousta fanoušků podél trati by byla zklamaná, že ti nemohli fandit.

To je zajímavé. A co tento závod znamenal pro tebe, Kájo?

Já jsem na tomhle závodě měla speciální, unikátní roli a viděla jsem ho opět úplně jinýma očima. V podcastu se bavíme očima závodníka nebo očima fanouška, a já jsem tentokrát měla takový speciální fanouškovský pohled, trošku ze zákulisí. Měla jsem roli, které jsme provizorně říkali social mikrofon manažerka. Od ironmanského týmu jsem dostala tu čest stát se tváří tohoto závodu na sociálních sítích, sledovat jeho průběh a každé ráno vás přivítat na mikrofon a povědět vám, co se bude ten den dít.

Díky tomu jsem byla součástí týmu a viděla jsem trošičku, jak to probíhá v zákulisí, takže dneska můžu přidat nějaké nové vjemy a pohledy. Bylo neuvěřitelné sledovat, co se v tom závodě všechno děje – to, co jsme doposud neviděli a ani nás to nenapadlo. A bylo skvělé, že jsem se mohla závodu účastnit spolu s vámi a nemusela jsem závodit. Jak je ten závod veliký, nedá se podívat úplně všude. Ale díky tomu, že jsem tam chodila s kameramanem a běhala s mikrofonem, jsem se mohla podívat skoro všude – doprovodit tě až ke startu, počkat na tebe v depu i v cíli. To bylo unikátní.

Pojďme se tedy podívat, jak jsme celý závodní víkend prožívali – zážitky, hodnocení, co se nám líbilo a co bychom třeba do příště vylepšili. Začneme čtvrtkem, protože jsme oba do Hradce přijeli ve čtvrtek. Za mě to bylo víceméně jen přijet do Hradce a ubytovat se. Říkám to ale proto, že mi to umožnilo strávit celý pátek v samotném centru závodu. A bylo pro mě velmi zajímavé vidět, jak se ta věc staví od nuly. Samozřejmě už v pátek bylo něco nachystané, třeba cílová rovinka byla víceméně hotová, ale pořád se stavěly nějaké věci. Bylo moc hezké vidět, jak se to děje, protože když přijedeš do hotového, vlastně si neuvědomuješ, jak se to všechno staví a jak to vypadá, když tam nic není.

To je pravda. Každý rok procházíme kolem obrovského bílého stanu a letos jsme věděli, že tam museli přijet tři kamiony věcí, které se v tom stanu měly uschovat. Mě by v životě nenapadlo, že se všechny ty věci musejí přivézt, někde schovat, pak vytahovat a že je to strašně moc práce. A jak říkáš, do poslední chvíle se stavělo – mohla jsem být v expu a v merch storu ještě předtím, než se otevřely, a pět minut před otvíračkou tam ještě couvala auta a vyndávaly se věci. Říkala jsem si: ty jo, to máte za pár minut. Takový ten krásný chaos na poslední chvíli, kdy všichni ještě ladí svoje stánky. Je hezké vidět, jak se to staví, a dává ti to perspektivu, že to tam v Hradci normálně není a že každou jednu věc musel někdo vzít do ruky, přivézt, postavit a přidělat.

Přesně to jsem myslel. V pátek ve tři hodiny pak začal oficiální program – otevřelo se expo, registrace a merch store. V expu bylo, jak už jsme říkali, kolem 20 stánků, takže bylo co procházet.

Snažil jsem se přijít hned na třetí hodinu. Po cestě jsem ale ještě potkal profíka Malachi Cashmora. Jestli ho neznáte, najděte si ho na Instagramu nebo na YouTube. Je to zajímavý profesionální triatlet, který se zkouší triatlonem uživit, i když zatím nemá takovou výkonnost, jakou by k tomu potřeboval, a dělá různé vtipy na Instagramu. Zakecal jsem se s ním, což bylo fajn, protože jsem ho chtěl potkat a poděkovat mu za podcast. Kromě toho, že na Instagramu dělá vtipné blbosti, dělá i podcast s Jackem Kellym – můj oblíbený podcast The Triathlon Hour, který je i inspirací pro mě a pro náš podcast. Takže bylo fajn konečně potkat aspoň jednoho z tvůrců mého oblíbeného podcastu.

Do expa jsem nakonec přišel ve 15:10 a na registraci už byla řada. Byl jsem úplně překvapený – tady je mega hodně lidí a teprve se to otevřelo.

K tomu podcastu: Malachi má fakt zajímavou angličtinu.

Když jsem ho poprvé slyšel, byl jsem překvapený. Myslel jsem, že je to Španěl nebo něco takového – mluví tak hezky, jako by byl cizinec, který fakt dobře umí anglicky.

Co se registrace týče, proběhlo si myslím všechno úplně krásně hladce.

Kdyby ses postavil do správné řady.

Kdybych se postavil do správné řady, ano. Řady byly rozdělené podle distance a já jsem si stoupl do té špatné, protože jsem si prostě nevšiml velké cedule. Byl jsem tam s Kájou a byl jsem rozptýlený. Každopádně na registraci proběhlo všechno krásně a hladce.

A co jste dostali?

Dostali jsme klasicky krásný batoh. Na ten jsem byl hodně zvědavý, protože v naší recenzi batohů jsem hodně hejtil, že batohu z loňského ročníku chybí kapsy na bidony. Letošní batoh má kapsy po obou stranách a musím říct, že se mi tenhle model velmi líbí. Je takový nenápadný černý, což já mám prostě rád, a vleze se do něj dost věcí. Pokud bych si ho chtěl vzít jako závodní batoh, asi se do něj pořád nevleze úplně všechno, co bych si na závod chtěl vzít – úplný komplet, jako se třeba vleze do batohu z Czechmana. Ale to nevadí, za batoh jsem moc rád a myslím, že se letos povedl.

Naši tabulku batohů bude potřeba aktualizovat.

Bude, ale to by chtělo tak dalších 10 závodů. Kromě toho jsme dostali i tričko, což byla novinka – vždycky se finišerské tričko dostávalo až po závodě, letos už před závodem. Myslím, že je to moc fajn změna, protože díky tomu jsem hned viděl, kdo závodí. Dřív jsme to poznali podle batohu, ale ne každý ten batoh nosí. Myslím, že tričko víc buduje to nadšení z toho, že jsme tam všichni spolu za společným cílem dokončit závod a víme o sobě, kdo je závodník.

Zase bych řekl, že je to pokrok oproti prvnímu ročníku, protože tričko z prvního ročníku bylo na mě moc uřvané – to už jste asi pochopili, že mám rád černou a bílou, když se podíváte na moje závodní vybavení. Byla tam červená, modrá a tak dále. Kromě toho jsme dostali i bidon, což bylo taky fajn – je to tady ten modrý. Bidon je podle mě hezká odpověď na druhý ročník, kdy na občerstvovačkách nebyly bidony a lidi byli smutní, že nemají památku.

To je pravda.

Takže je to hezké, že jsme letos dostali bidon rovnou ve startovním balíčku. Je vidět, že feedback z předchozích ročníků byl vyslyšen.

Co dál? Šli jsme si projít expo a merch store. To je vždycky velmi očekávaná věc – co hezkého tam bude a kolik peněz tam utratíme. Já jsem šel po jedné konkrétní věci, a to po kšiltovce na běhání. Jsem rád, že tam byla, takže jsem si ji koupil, a k tomu ještě mikinu s logem Hradce Králové, protože se mi ten závod prostě líbí a budu ji rád nosit.

Já jsem kolem merch storu šmejdila už asi od dvou, protože jsem strašně potřebovala vědět, co si můžu koupit, a pak jsem jen čekala, až se otevře. Nakonec jsem to nezvládla a odešla jsem s mikinou a dvěma magnetkami.

Takže jsi vyčerpala svůj veškerý životní budget na ironmanský merch.

V expu bylo, jak jsme říkali, 20 stánků a mezi nimi i partneři našeho podcastu. Byl tam stánek kluků z Hyve, se kterými jsme dělali mini sérii o výživě. A byl tam taky stánek projektu Blooberry, se kterým jsme dělali epizodu o krevních testech. Ti tam měli figurínu, na které si člověk mohl vyzkoušet první pomoc. Já jsem se tam nedostal, ale ty ano, že?

Ano, bylo to skvělé.

Podařilo se ti zachránit pacienta?

Na 96 %, myslím.

Co to znamená – že měl po té záchraně nějaké trvalé následky?

Měli jsme takovou soutěž, byly tam tři figuríny, zachraňovali jsme zároveň a já jsem byla ve své soutěži druhá. Takže trošku přežil. Ale bylo to fakt zajímavé. Petr, kterého jsme tady měli v podcastu, nám vysvětlil, jak to funguje a k čemu je dobré to umět. Pro mě to byl docela opener, protože jsem kurz první pomoci nikdy neměla. Vysvětlil, že by se to mělo dělat jednou ročně, aby si to člověk zapamatoval a v tu chvíli nad tím nepřemýšlel. Jen chci apelovat na to, že já jsem si to vůbec neuvědomovala a nikdy jsem si to nezkoušela. Je fajn si to někde zkoušet – jsou na to kurzy a prý je běžné, že lidé chodí jednou ročně, aby si to osvojili a pak nad tím nepřemýšleli. Zvlášť když se pohybujeme v závodním prostředí a nikdy nevíme, kdo může kde a za jakých okolností zkolabovat. Taková informační vsuvka – mně to docela otevřelo oči a byl to výborný nápad dát to na stánek.

Pro mě to bylo z pátečního programu všechno. Tys měla ještě nějaké povinnosti?

V pátek dopoledne proběhla tisková konference a pro-meeting. Na tiskovce bylo zajímavé poslouchat informace, ale je to vcelku běžná věc. Odpoledne a večer se pak schází celý staff a ještě jednou si prochází, jak bude závod probíhat. Já jsem se ten pátek dostala domů někdy kolem desáté večer, což je pro zbytek týmu velmi brzo – myslím, že ti chodili spát spíš kolem ranních hodin.

To muselo být neskutečné. Já jsem byl hodně rád, že jsem v pátek šel spát fakt brzo, protože jsem byl dost nervózní z toho, co mělo přijít v sobotu. V sobotu jsme totiž měli jednu velkou novinku – jak pro program IRONMANa, tak pro nás a pro nováčky, kteří se závodu účastnili. Společně s borci z IRONMANa jsme zkusili udělat takzvaný First Timers meeting. Myšlenka byla, že každý, pro koho je to první triatlonový závod nebo první IRONMAN 70.3 Hradec Králové, by se tam měl dozvědět tipy, triky a návody, které ostřílený závodník už moc dobře zná.

Musíme říct, že jste nás opravdu hodně překvapili tím, jaká byla účast. Neskutečně nás to potěšilo – plná tribuna, všechny stíny v okolí náměstí byly zabrané lidmi. My jsme si nakonec taky sedli do stínu, takže všem, kteří seděli na tribuně, klobouk dolů, že jste to zvládli. Byl to mítink za účasti ředitele závodu Romana Šinkovského, profesionální závodnice Barbory a rozhodčího Petra Mužíčka. Po celou dobu jsme se snažili předat tipy a triky pro celý závodní víkend.

Mockrát děkujeme za otázky, které jste poslali předem i během meetingu, a trošku se omlouváme, že se nám nepodařilo zodpovědět všechny otázky z průběhu meetingu – časově jsme to nezvládli. Věříme ale, že naší prezentací a otázkami na naše hosty jsme většinu z nich zodpověděli. Budeme moc rádi, když nám k meetingu ještě dodatečně pošlete feedback – na Instagram, na web, kamkoli, třeba do komentářů pod tohle video nebo epizodu na Spotify či YouTube – ať víme, co do příště zlepšit, pokud takový meeting ještě bude.

Mě opravdu uchvátilo, kolik lidí zvedlo ruku, když ses ptal, pro koho je to první triatlon, pro koho první ironmanský závod a pro koho první triatlon a zároveň první 70.3. Najednou všichni zvedli ruku a já jsem si říkala: ty jo, fakt mazec. Bylo to fakt hodně rukou a klobouk dolů před vámi všemi. Já jsem byla v tomhle mnohem větší srágora. Když jsem šla na svou první 70.3, měla jsem předtím za sebou mnohem víc menších závodů. Bála bych se.

Já bych se taky bál.

Vyzkoušet si depo, přechody – jediné, čím jsem se tehdy uklidňovala, bylo, že už to mám nacvičené a je to jen trošku delší. Takže jste fakt dobří, fakt obdiv.

Já si říkám, že děláme špatnou práci, protože se v podcastu vždycky snažíme říkat, že si máte před velkým závodem střihnout aspoň jeden testovací závod.

Pro někoho to právě ten testovací závod bude, protože se chystá na velkého ironmana. Příště se můžeš zeptat navazující otázkou: je tohle pro vás testovací závod, protože se chystáte na celého ironmana? A všichni zvednou ruku.

Už to všechno začíná dávat smysl.

Každopádně po First Timers meetingu nás ten den čekala ještě jedna milá povinnost – i když povinnost je špatné slovo. Bylo to moc pěkné povídání s Petrou Kuříkovou v rámci živého podcastového studia, za jehož technické zázemí patří velký dík, protože bylo naprosto peckové. Podcast s Petrou jsem si neskutečně užil. Už když jsem s ní komunikoval na Instagramu, věděl jsem, že to bude super. Petra je neskutečně milá a krásně se s ní povídalo. Pokud si ho budete chtít pustit, protože jste z nějakého důvodu nemohli přijít naživo do expa, bude klasicky dostupný v neděli na Spotify a YouTube.

Byl to náš druhý podcast naživo. Myslím, že je to super formát – máme tam fanoušky a vidíme, že poslouchají. Tentokrát jsme měli i prostor pro otázky, ale bylo to ve 12 hodin, takže chápu, že bylo náročné jít si sednout na sluníčko poté, co jste se škvařili na First Timers meetingu. V sobotu bylo teplo.

Mě už v sobotu nic moc nečekalo a byl jsem upřímně dost rád, protože jsem byl úplně hotový. Pro mě je náročné mluvit před hodně lidmi, byl jsem naprosto vyšťavený a byl jsem rád, že můžu jít zpátky na ubytování. Víceméně až do večera jsem ležel a snažil se odpočívat. Večer bylo potřeba jít ještě do depa. Věci jsem měl nachystané z předešlého dne, takže jsem je jen vzal a šel do depa na pohodičku – tentokrát jsem nestál ve špatné řadě, byla jen jedna.

Udělal jsem ale chybu. Věci se nosily v pytlích a já jsem ty pytle měl v batohu. Rozhodčí mi při kontrole řekl, že si je musím vyndat, takže jsem trošku zasekl řadu. Nevěděl jsem, že je potřeba pytle vyndat, protože to byla zase novinka oproti prvnímu ročníku – nevím, jestli to tak bylo i na druhém. Tentokrát tam nebyl fotograf, ale přímo kamera, před kterou se člověk postavil, a bylo potřeba se postavit správně, aby bylo vidět kolo i oba transition bagy.

Podle mě se ty bagy vyndávají vždycky, takže proto jsem tě v řadě upozornila, že přece moderátor First Timers meetingu nemůže zaseknout řadu. Ale vidíte, i to se může stát.

Takový veřejný lynč jsem od tebe nečekal.

Aspoň nějaká sranda.

Každopádně v sobotu byly věci v depu a já jsem byl opravdu rád, že můžu jít jen odpočívat a spát.

A co jsi měla v sobotu ty?

Začínala jsem v sobotu brzo ráno, kdy jsme natáčeli denní úvod a vítali jsme vás s tím, co se bude ten den dít – to byla zábava. Pak následovalo všechno to mluvení, First Timers meeting a live podcast, a potom jsem měla pár hodin, kdy jsem si mohla někde odpočinout. V tu dobu jsem měla asi 20 000 kroků. A pak jsem z nějakého důvodu měla geniální nápad, že mi to v sobotu nebude stačit, a zaběhla jsem si City Light Run. Atmosféru jsem si užila naprosto dokonale. Okamžitě se toho chytil media tým a nasadil mi Meta brýle, takže z toho byl takový influ run – byla jsem velmi influencerská se svými Meta brýlemi.

Zaběhla jsem si závod na 5 km, i když to bylo necelých 5 km, asi 4,6 nebo 4,7. Byla to strašná sranda a běželo fakt hodně lidí. Bylo vidět, že i místní se tam bavili a těšili se na to. Ve startovním balíčku jsme dostali čelovky a extrémně hodná paní na registraci mi dokonce dávala na výběr barvu čelovky – červenou, nebo bílou. Koukala jsem, to bylo hezké. Město bylo nasvícené: na mostech byly ornamenty jako na Vánoce, ale s motivy města Hradec Králové, mosty byly podsvícené, všude byla světýlka a do toho všichni s čelovkami. Možná to uvidíte na sociálních sítích z těch Meta brýlí, jestli už to vyšlo. Bylo to opravdu moc krásné.

A co mě fakt zaujalo, byl doběh do cíle. To byl totální kotel – lidi bušili a hrozně fandili, a to bylo třeba deset večer v sobotu, kdy se všechno má začít dít teprve druhý den. Čekala jsem, že už všichni spí, ale ne, byla tam krásná atmosféra. I přes všechny úkoly, co jsem po cestě měla, jsem běžela na to, že jsem moc netrénovala, docela rychle – nějakých 22 minut, a protože to nebylo celých 5 km, vychází to na nějakých 4:37 na kilometr. Byla jsem docela spokojená.

To je dobré.

Ale říkala jsem si, že vám to nezávidím, protože jsem běžela jeden okruh běžecké tratě vašeho závodu, bylo deset nebo devět večer a bylo hrozné teplo. Už po dvou kilometrech jsem myslela, že shořím, a říkala jsem si: ježišmarja, jak to tam zvládnete druhý den, kdy nebude devět večer a bude ještě mnohem větší teplo. Ale fakt krásný zážitek, takže pokud zrovna nezávodíte, doporučuju. I přesto, že jsem měla celý ten program a 20 000 kroků, jsem si při běhu říkala, že jsem udělala dobře, že jsem si na to počkala. Mělo to atmosféru, kterou bych vůbec nečekala.

Super za ten závod je i medaile, která byla docela pěkná.

Krásná. A bylo vtipné, že když si dáváš na Stravu ty statusy s mapou, tak medaile měla přesně tu mapu trati, takže se to úplně překrývalo. Tomu jsem se zasmála.

Krásná medaile za pětikilometrový závod, super. A co viditelnost – neměla jsi problém s tím, že nevidíš, kam šlapeš? Z toho bych měl třeba já strach.

Ne, že by nebylo osvětlení – běží se po městě – ale místy tam pouliční osvětlení není tak koncentrované, a proto dostáváme čelovky. Neříkám, že bych neviděla, kam běžím, ale je potřeba se dívat pod nohy, protože se tam vlní asfalt a člověk by mohl lehce zakopnout. Já jsem pořád mačkala ty brýle a snažila se dívat směrem, který je fotogenický, takže jsem občas na poslední chvíli vyrovnávala pád, nebo jsem trošku zakopla. Jinak bylo vidět krásně a určitě doporučuju.

Tak jdeme na závodní den, na ten velký den, ve kterém se dopíšou všechny příběhy, které se začaly psát třeba minulý rok nebo začátkem tohoto roku. Musím říct, že ze soboty na neděli se mi spalo tisíckrát líp než z pátku na sobotu, což je vidět, jak náročný pro mě byl ten sobotní program ve srovnání se samotným závodem. V neděli ráno jsem byl úplně vychillovaný a v pohodě. Strašně jsem se na závod těšil, byl jsem úplně v klidu a dobře jsem se vyspal.

Všechno vypadalo v pohodě. Vzal jsem věci a vyrazili jsme do depa. Ty už jsi mi hlásila, že moje kolo je v pohodě, takže jsem věděl, že jdu ke kolu, které je nachystané na závod, a byl jsem fakt v klidu. Dal jsem tam všechny věci, co jsem potřeboval, a šel se připravit na start. Bohužel i tuto neděli se našli závodníci, kteří se snažili dostat kolo do depa v neděli ráno.

Je to neuvěřitelné. Těžko říct, jak závodníkům říct, že to není možné, ale pořád se to děje. Řekla bych, že IRONMAN pro to dělá opravdu všechno, a dokonce jsem to zakomponovala i do svých krátkých denních vstupů – prostě říkám, že není místo, kde by to nezaznělo. A stejně jsem myslím ještě v sobotu večer viděla někoho, jak odchází s kolem na hotel. Měl pásku, batoh, kolo a šel úplně vysmátě do hotelových dveří. Bylo mi to podezřelé.

Jen tak mimochodem. Každopádně jsem pak šel ke startu a koukal se na plavání závodu 51.50. Během toho mě začala strašně bolet hlava. To mě dostalo a hodně rozhodilo, protože ráno jsem byl v klidu a všechno vypadalo dobře, a z nějakého důvodu se mi spustila migréna. Myslím, že to bylo tím, že jsem fakt fandil našim kamarádům, fakt jsem řval, a jak se mění tlaky v hlavě, když řveš, tak se to tam nějak špatně rozjelo.

Takže poučení je nefandit před závodem?

Buď to, nebo si vzít ibalgin nebo něco podobného s sebou na start. Já jsem ho neměl, pak jsem ho tam sháněl, a tímto děkuju další naší kamarádce, která mi ibalgin zajistila. Díky tomu mě bolest hlavy přešla až na plavání.

Začal bych startem z mého pohledu. Start byl neuvěřitelný, a důvodem byl Daniel Stach. Proslov, který tam na začátku hodil, mě úplně odrovnal. Měl jsem fakt slzu v oku, úplně mě to dojalo a spustily se mi emoce jak blázen. Start byl povýšený na úplně jinou úroveň a chtěl bych mu za to poděkovat.

Myslím, že to, co tam říkal, je strašně důležité, a jsou v tom dvě důležité věci. Jednak bylo hezké slyšet – možná je to trošku sobecké – že někdo chápe, co znamená se na ten závod natrénovat. Přesně to, co říkal: v zimě jdeš ven, když prší, když je tma, když sněží, kdy by ani psa nevyhnal. Vstáváš brzo ráno na tréninky, typicky ty plavecké, a i když bys po práci mohl odpočívat, jdeš na trénink. Pak jsem nad tím ještě přemýšlel a říkal si: no jo, ale my si to vlastně děláme dobrovolně, sami.

Neříkáš to zbytečně pejorativně?

Ne pejorativně. Spíš že mě to strašně baví, dělám to s radostí a sám. Skoro bych řekl, že to nevnímám jako hrdinství, ale že dělám něco, co fakt mám rád, a že rád takhle žiju svůj život – rád si jdu večer zaběhnout, i když je tma, prší nebo sněží, a nemusí to dávat smysl.

Daniel Stach ale pak pokračoval řečí o tom, že ten závod není jen o závodnících, ale i o lidech kolem nich. A v tu chvíli jsem slyšel, kdo jsou ti hrdinové – ti, kteří nás podporují. Kteří by nás třeba potřebovali mít doma, nebo naši kamarádi, kteří nám jdou fandit. Pro mě osobně jako závodníka jsou tohle ti hrdinové. A i pro ně je ten závod vyvrcholením, protože jejich partner, kamarád, manžel, syn, kdokoli, konečně stojí na startu, a oni mu pomohli se tam dostat. To jsou pro mě moji hrdinové toho závodu. V tom proslovu bylo strašně moc věcí, které se mě dotkly, a bylo to fakt neskutečné. Nevím, jestli to Daniel Stach někdy uvidí nebo uslyší, ale chtěl bych mu za to poděkovat. Fakt pěkný proslov a doufám, že bude u všech dalších startů tohoto závodu.

To jo. Jediné, co by ho omluvilo, by bylo, kdyby tam pak taky skočil do vody, stejně jako to letos udělal Tomáš Budka při svém vstupu pro Českou televizi, což byl mimochodem další skvělý moment před startem závodu. Jestli jste to neviděli, dejte si to – myslím, že to bylo jako reel na Instagramu a byla to i videoreportáž přímo na České televizi. Tomáš se sám účastnil závodu, předtím skočil do vody a střihl si to živě v reportáži. Absolutní moderátorský masterpiece, úplně bomba.

A do toho za zády moderuje Daniel Stach a hajpuje závodníky, Tomáš v plavecké čepičce dává svůj vstup, pak skáče šipku a startuje závod. Neskutečné. Určitě se podívejte na obojí, je to všechno na Instagramu.

Já jsem měla krásný moment v tom, že jsem si to všechno mohla prohlédnout přímo z místa, kde jste stáli vy, a užít si to a vychutnat. Nemusela jsem pak skákat do vody, takže jsem byla opravdu ráda. Na start se samozřejmě navalí hrozně moc lidí a nikdy se mi nepodařilo to takhle hezky vidět, ani když jsem startovala, protože jsem byla někde dál v koridoru a Stacha jsem si tolik nemohla užít. Takže letos opravdu děkuju za tu možnost dostat se do zákulisí a užít si moment startu. Byla to bomba.

Možná bych doplnil, že pro mě to bylo jedno z mých poprvé na tom závodě – poprvé jsem slyšel Daniela Stacha. V prvním ročníku jsem ho vůbec neslyšel. Nevím, jestli to bylo tím, že repráky byly namířené jinam nebo že jsem byl daleko od nich, ale před startem jsem ho víceméně neslyšel. Letos ano a byla to pecka.

Já jsem byla v řece, v tom ochlazovacím bazénku, takže jsem ho viděla relativně dobře. Chvilku jsem šlapala vodu, počkala, až to odstartuje, pak jsem vylezla a šla do koridoru, takže jsem to měla dobře načasované. Ale tohle bylo bezkonkurenční. I na svém Instagramu mám video Daniela Stacha, tak se můžete podívat.

Start na sebe nenechal dlouho čekat. Hodil jsem šipku, kterou kamarád nazval plameňák, protože moje nohy si při šipce dělají, co chtějí, a jsou v devadesáti stupních. Každopádně mi letos nespadly brýle, což jsem byl strašně rád.

Víš, co udělal Malachi? Hodil salto.

Popředu. Profíci startují trošku jinak než my – nejdřív všichni naskáčou do vody a pak odstartují společně, kdežto hobíci startují takzvaným rolling startem. Myslím, že jsme vždycky po pěti vteřinách skákali po třech do vody.

Plavání jsem si za mě letos neužil tolik jako v prvním ročníku. V našem podcastu jsem plaveckou část hodně vyzdvihoval, protože mi přišlo, že voda byla v pohodě, ale hlavně že tam máš kolem sebe prostor a moc se netlačíš – na rozdíl třeba od Czechmana. A musím říct, že letos jsem na Czechmanovi měl víc místa než předevčírem v Hradci Králové. Pořád jsem se tam musel s někým přetahovat o místo. Vedle mě plaval nějaký borec, který pořád plaval doprava a narážel do mě. Vždycky jsem se mu snažil trošku uplavat, on mě dohnal a zase do mě narazil. Bylo to fakt nepříjemné, takže letos jsem si plavání moc neužil a byl jsem docela rád, že už jsem venku.

K plavání by mě ještě zajímalo, jak to máte vy, co jste se závodu zúčastnili – kolik vám naměřil třeba Garmin? Mně naměřil fakt málo, bylo to pod 1 700 metrů. Lidi si sdíleli metry a všichni to měli podobně. To mě trošku mrzí, že plavecká část fakt není těch 1 900 metrů, protože pak to v trackeru vypadá, že jsme plavali 1:40 na sto metrů, což jsou dost šílená tempa. K hodnocení celého závodu se ještě dostaneme, ale kdybych měl závodu něco vytknout, je to asi délka plavecké části.

Jen jako bod: plavalo se pod dvěma mosty, třetí se už nepodplouvalo. Nevím, jak se to mohlo stát tolika závodníkům, ale myslím, že Garmin neměřil přesně v momentě, kdy jsi plaval pod mostem, takže to mohlo určitě ovlivnit měření. Ale opravdu jsem viděla, že u nás na Discordu v kanálu IRONMAN Hradec Králové všichni posílali skoro stejná čísla.

Mohlo by to nabízet, že trať byla správně změřená a ovlivnily to mosty. Hodinky pod vodou taky úplně dobře nechytají GPS, takže nějaká chyba měření tam stoprocentně je, bez debat. Ale dvě stě metrů mi přijde fakt hodně.

U plavání bych vypíchla jednu věc, kterou jsme tady už zmiňovali – i když ty jsi tam letos potkal docela pračku, myslím si, že tahle trať je opravdu vhodná pro začátečníky. Bavili jsme se o tom před startem i s některými z vás. Je to opravdu bezpečné plavání, a navíc s celým zázemím IRONMANa, který čím dál víc tlačí na bezpečnost všech svých závodů včetně toho hradeckého. A na plavání obzvlášť, protože plavání je nevyzpytatelné – když na běhu někdo zkolabuje, hned si ho všimneme. Proto je na plavání hodně záchranářů a paddleboardů, myslím, že jich tam bylo víc než osm, k tomu kajaky. Opravdu vás hlídají, aby se nic nestalo.

K tomu jsou tam břehy Labe a viděla jsem, jak spousta závodníků využila paddleboardů – zachytili se, odpočinuli si a pokračovali v cestě. Viděla jsem i závodníky, kteří se chytili břehu, odpočinuli si, a Roman nám myslím na First Timers meetingu říkal, že u břehu se dá místy i stoupnout. Takže pro ty, kdo se bojí plavání: myslím si, že tohle je zrovna plavání, kde není moc čeho se bát. Pořád vidím na břeh, na své fanoušky, na mosty a všude kolem mě jsou paddleboardy nebo kajaky, kterých se můžu chytit a odpočinout si.

To bych podepsal čímkoli. Jen moje zkušenost z letošního plavání nebyla tak pozitivní, jak jsem doufal, protože zkušenost z prvního ročníku byla fakt skvělá. Ale jako plavecká trať je to prostě boží a rád si tam zaplavu, kdykoli budu moct.

Takže to máme plavání. Pak byl klasický přechod do T1. Měl jsem velkou radost, že se mi po dlouhé době netočila hlava – mně se vždycky trošku točí a musím se srovnat. Tady to bylo úplně v pohodě. Co mě v T1 překvapilo: letos byla novinka, že diváci mohli na tribunu a vidět přímo do depa, jak jejich závodník prochází depem, což je naprosto super. Říkal jsem si, že se určitě budu koukat, jestli tam někoho nevidím, a úplně jsem to ignoroval. Byl jsem tak soustředěný na výkon a vystresovaný z toho, abych měl rychlé depo – protože si pořád děláte srandu, že mám pomalá depa – že jsem na to úplně zapomněl. V depu jsem myslím potkal tebe, fotila jsi mě, ne?

To jsi byl teda hodně focusovaný.

Byl jsem mega focusovaný.

Já jsem potkala hodně lidí, koho jsem jen vyčíhla, tomu jsem fandila. Na tribuně byli, dívali se hlavně na profíky, fandili jim a fakt řvali, když tam probíhali. Takže potvrzuju, že fanoušci tribuny využili, navíc tam v tu dobu, kdy jste vyplavali, byl myslím stín, takže to bylo docela fajn. A mě překvapily přechody. Stála jsem u profíků, dělali jsme tam taky nějaký vstup, a bylo zajímavé pozorovat, jak někdo prolétne a je pryč, a někdo si tam sedne a obléká si ponožky, polévá se vodou – každý dělal úplně něco jiného. Někomu to opravdu trvalo, a někdo proletěl tak, že jsem si ani nevšimla, že přiběhl, a už byl pryč.

Narážíš na mě?

Ne, chtěla jsem se zeptat, jak hodnotíš rychlost svého prvního depa.

Právě jsem přemýšlel, že bych se konečně mohl naučit flying mount, abych si nedával tretry na nohy, protože běh v tretrách se dá přežít, ale je takový bolestivý. Dá se tam něco ušetřit, takže zase další cíl na příští rok – naučit se konečně naskakovat na kolo a nasazovat si tretry až na kole. Ale je dobré si nechávat něco, co můžeš postupně zlepšovat, aby ses měl pořád kam posouvat, a nevystřílet všechny náboje hned ze startu.

Je dobré se pořád zlepšovat a posouvat. Mně se líbilo pozorovat depo ze zákulisí, jak tam všichni utíkali. Někteří se smáli, někteří byli trošku zaskočení z vody, a doufám, že jste se všichni shledali se svými koly v pořádku. Když jsem stála u profíků, slyšela jsem, jak někomu hned vedle v řadě ušlo kolo. Polil mě z toho mráz a hrůza, protože jsem si vzpomněla na svou zkušenost z Marbelly. Nemůžu apelovat víc: zkontrolujte si, že máte kolo nahuštěné, než vyběhnete z depa. V momentě, kdy chytíte kolo do ruky, jsou tam mechanici a dá se to vyřešit. Když ale defekt zjistíte venku za depem, je to složitější. Detailně jsem si prohlížela, jestli to byl někdo z profíků, ale nebyl, o tom nevím.

Tak jdeme na kolo. Na kolo jsem se strašně těšil, protože jak jsem říkal na začátku, měl jsem zase další novou výbavu – jednou z věcí byla helma – a tušil jsem, že to konečně všechno pořádně otestuju.

A oholené nohy.

Ano. Takže jsem se těšil, že to všechno otestuju v závodních podmínkách. Kolo se mi jelo moc dobře, až na část mezi první a druhou obrátkou, kde začal docela silný protivítr, který fakt bolel. Místy jsem měl pocit, že tlačím zeď a vůbec to nejede, a byl jsem z toho fakt zoufalý, že už nevím, co mám dělat. Kromě tohohle úseku to jinak svištělo moc hezky.

Chtěl bych vyzdvihnout práci všech dobrovolníků na trati. Bylo to úplně famózní – aspoň já jsem při každém průjezdu občerstvovačkou neměl sebemenší problém a vždycky jsem všechno krásně chytil. Naprostá pecka. Co se mi oproti prvnímu ročníku zdálo, a to by mě zajímalo, jak jste to vnímali vy ostatní: atmosféra na cyklistické trati nebyla tak dechberoucí a elektrizující. V prvním ročníku se mi zdálo, že tam fandilo víc lidí a víc lidí si z toho udělalo nedělní program. Letos mi to přišlo malinko slabší, ale zajímalo by mě, jak jste to vnímali vy, posluchači.

Na kole jsem zažil další ze svých poprvé na tomhle závodě – dostal jsem napomenutí za drafting.

Aha. A od koho, od rozhodčího?

Od rozhodčího, dostal jsem píšťalkou.

Ty máš z každé disciplíny nějaký exemplární příklad.

Bylo to při výjezdu přes horizont. Dojeli jsme na kopec, já jsem ho chtěl fakt přejet, tak jsem začal rychle šlapat a začal jsem dojíždět borce přede mnou. Zrovna kolem jela motorka a rozhodčí mi asi právem dal napomenutí, protože jsem byl fakt blízko. Bylo to zrovna při jízdě do kopce, ale byl jsem blízko, takže myslím, že jsem napomenutí dostal správně. Naštěstí to nebyla penalizace, za to jsem rád.

Je vidět, že rozhodčí rozhodovali. Kolem mě projelo strašně moc rozhodčích na motorkách.

Je vidět, že se snaží trať pokrýt. Víme, že na trati bylo celkem 17 rozhodčích, takže je určitě rozmístili tak, aby hlídali přesně takové situace. Chápu, že občas nevyhodnotí, jestli opravdu draftuješ, nebo zrovna chceš předjíždět.

U mě to bylo úplně validní. A viděl jsem před sebou několik závodníků, kteří taky dostávali napomenutí. Myslím, že je fajn, že poprvé dostaneš píšťalku a rozhodčí ti to řekne, není to hned karta. Ale když jsem pak dojížděl do T2, v penalty tentu bylo fakt hodně čísel, takže i penalizace se rozdávaly.

Pro zajímavost pro posluchače, kteří závod neznají: jede se po uzavřené trati, kterou hlídají proti vjezdu, takže tam nejsou žádná auta ani žádný provoz.

Což je prostě pecka a je to jeden z hlavních důvodů, proč na tyhle velké závody jezdím rád. Užít si uzavřenou trať je za mě úplně nejvíc, nemusím se stresovat auty.

O tom protivětru jsem pak slyšela hodně v rozhovorech, když jsem se ptala, jak šel závod. Přišel až trošku později – vím, že Honza v prvním rozhovoru popisoval, že ten protivítr ještě moc nezažili, tak jsem si říkala: kdybys jel rychleji, taky bys ho nemusel zažít. A v ten moment začalo hrozně foukat i ve městě, jako by se blížila bouřka. Říkala jsem si: ježišmarja, to musí být na kole.

Jednou se mnou fakt hodně hodilo. To jsem ještě nezažil, aby se mnou na Speedmaxu takhle hodilo, fakt jsem málem spadl, ale naštěstí jsem to ustál.

Ještě mě překvapila jedna věc, která je relevantní zrovna pro Speedmaxy. Prodávají se k nim bidony, které si jen nacvakneš přes magnety na držák. A překvapilo mě, kolik jich bylo na zemi – hodně lidí se Speedmaxem tenhle typ bidonu ztratilo.

Bylo zajímavé, že ráno v depu sis vzpomněl a zkontroloval jsi hadičku s pitím, která ti vypadla v Šamoríně, kdy jsi se nedostal k vodě, protože nefungoval hydratační systém. Teď jsi zkušeně všechno zkontroloval, opravdu zodpovědně, možná to bude i na videu.

Všechno fungovalo, jak mělo, takže velká spokojenost. Na cyklistické části byly i nějaké pády, což mě samozřejmě mrzí, a doufáme, že všechno dopadlo v pohodě. Je to opět připomínka, že bezpečnost je na prvním místě. Přiznám se, že jsem na cyklistické části měl dvě zatáčky, ve kterých jsem taky málem vyletěl. Fakt mě překvapily, nečekal jsem to, a příště na to zkusím dát větší pozor.

Myslím, že tě překvapila rychlost tvého Speedmaxu.

To je takové, nad tím se dá uvažovat.

Na facebookové skupině jsem viděla, že psali ti, kdo byli v těch pádech, a někomu se rozbil řetěz a děkoval, že mu mechanik přispěchal na pomoc. A viděla jsem na pozadí, jak obrovský záchranný systém tam je, že je opravdu všechno podchycené. Takže věřím, že pomoc přišla rychle a všechno se vyřešilo.

Rychle a dobře.

Ke kolu už asi moc nemám co říct, takže můžeme jít do T2. Možná proto mi kolo trvalo tak dlouho – než jsem překročil dismount line, strašně dlouho jsem stál. Zastavil jsem za borcem, který přede mnou vycvakával, takže jsem přes něj nemohl projít a strašně dlouho jsem se tam zasekl. Musel jsem ho obejít i s kolem, a mezitím dojeli další tři borci a zase se začali zasekávat, takže jsem nemohl projít bránou a jít do T2. Zdržel jsem se tam asi 15 nebo 20 vteřin.

Pořád lepší než ten borec, který o víkendu dobíhal v Kalmaru.

No jasně. V Kalmaru na 180 kilometrech kola dobíhal posledních 30 kilometrů s kolem v ruce.

Je to tak. Měl nějaký mechanický problém, ale vize dokončit byla silnější než vzdát. Takže běžel 30 kilometrů v tretrách, aby si pak dal maraton v teniskách. Úplně neuvěřitelné. Ten by měl dostat speciální medaili.

Pak psal, že je to o mindsetu – stalo se mu to a co teď? Buď můžu skončit, nebo to zkusím dokončit. A dokončil. Klobouk dolů, já bych se na to asi vykašlal.

V našem podcastu bychom měli mít edici Borec na konec, tak tohle je borec na konec.

Nevím, jaký přesně mechanický problém měl, jestli to byl jen defekt, ale je to zase připomínka, že vozit s sebou sadu na opravu defektu nemusí být úplně špatné. Může tě to ušetřit kilometrů běhu v cyklistických tretrách. Takže menší vsuvka z Kalmaru. Pak jsme šli do T2 a tam asi nemám moc co zmínit – vzal jsem si boty a utíkal.

Já jsem tam opět viděla zajímavé momenty u profíků. Zase tam byli ti, kteří přiběhli a ani nevím, kdy odešli. Ale jeden z profíků nazouval takové ty boty, které jsou přímo na noze jako ponožka, bez ničeho, a říkala jsem si: aha, to jsem zvědavá, jestli vytáhne lžíci. A zajímavé bylo, že k tomu měl i ponožky, které byly očividně velmi úzce střižené, takže už s ponožkami bojoval, a pak se do těch bot soukal. To muselo trvat déle než celé depo. Fakt to není sranda, a to se dívám na profíka, který to má určitě mega nacvičené – a taky se do těch bot nemohl dostat.

Vybavení, které si bereš, a depo jsou součástí tréninku, takže bys to měl mít nachystané a nacvičené, aby ses do toho byl schopný rychle nasoukat. A pokud ne, víš, že ti to trvá, počítáš s tím a je to tvoje slabina. Nebo jsou ty boty tak rychlé, že se ti těch pět minut v depu v nich vrátí? Těžko říct.

Já jsem nějak vyběhl a zhrozil jsem se, protože mi to neběželo. Prvních asi šest nebo sedm kilometrů jsem měl fakt problém se rozběhnout. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem se do toho dostat a byl jsem dost zoufalý. Říkal jsem si: aha, takže se opakuje Czechman, kdy moje běžecká část taky dopadla katastrofálně. Když jsem končil první kolo, potkal jsem na trati trenéra, což bylo super. Říkám mu, že nemůžu dýchat, a on mi řekl: tak to rozdýchej.

Docela dobrý nápad.

Docela dobrý nápad. Zároveň jsem o pár stovek metrů dál absolvoval občerstvovací stanici, kde jsem si dal gel a sodíkovou tabletu, kterou jsem měl s sebou. A najednou se to všechno nějak zapnulo a já jsem konečně mohl běžet a užít si to. Čím byla běžecká trať delší, tím se mi líp běželo. Zase jsem strašně rád, že jsem si ve finále i ten běh užil.

Ty jsi vybíhal v moment, kdy foukal vítr a přicházela bouřka. Pak vítr ustal a najednou tam byly mraky a vypadalo to, že buď bude brutální dusno jako v prádelně, nebo začne pršet a bude bouřka. To byl ten moment, kdy jsi startoval běh a vypadalo to všelijak. Chvilku tam ta prádelna byla, pak začalo padat pár kapek a vzduch se vyčistil. Myslím, že se vám všem pak muselo běžet líp.

Asi jo. Když už mluvíme o počasí, byly predikce, že na závodní den bude fakt vedro. V pátek a v sobotu bylo brutální vedro a svítilo jak blázen. Myslím, že v neděli jsme to nakonec docela vychytali – já jsem měl celý běh pod mrakem a sluníčko vůbec nesvítilo. Chvilku bylo dusno, to je pravda, ale s počasím jsme to vychytali.

Na běžecké trati je něco, co jsem neabsolvovala, protože loni jsem běžela 51.50 a předloni tam ještě nebylo – takový menší kopec. Pamatuju si z naší loňské recenze očima závodníka, že byl hodně propíraný. I na Discordu hodně lidí psalo, že ten kopec byl fakt záhul a těžko se vybíhal, a my jsme ho ani jeden neběželi. Tak jak to s tím kopcem tedy vypadalo?

Konečně jsem si ho zkusil. Měl jsem z něj trošku obavy, i když jsem si ho už zkoušel v rámci rekognoskace běžecké a plavecké tratě, kterou jsem absolvoval dva týdny před závodem v Hradci. V prvním kole jsem ho vyšel, protože se mi špatně běželo a dýchalo, takže jsem to nevyběhl. Další tři kola už jsem ten kopec běžel a nakonec hodnotím, že není tak strašný, jak jsem se ho bál – právě z těch recenzí, co jsme dostávali. A cesta dolů pak byla super, během ní jsem si docela odpočinul. Zároveň tam byl docela bordel – byly tam bubny, které to tam dost hecovaly, a kolem cesty bylo hodně fanoušků, kteří fandili o sto šest. Takže za mě malinko nepříjemná část jinak hezké trati, ale ve finále proč ne, bylo to fajn.

Zatímco na kole jsem zmiňoval, že fanouškovská atmosféra nebyla tak silná, jak jsem si ji pamatoval z prvního ročníku, na běhu to bylo naopak úplně neskutečné. Podpora, která se mi dostávala, byla snad kdekoli na trati. I na jediném místě, kde bych to nečekal, na tom dlouhém mostě vzadu, kde vybíháš úplně mimo dění a pak se zase vracíš, mi fandila rodina. Takže jsem fakt měl podporu úplně všude na trati a to bylo skvělé.

Byl tam jeden pár – bohužel vůbec nevím, jak se jmenují, ale chtěl bych jim speciálně poděkovat, protože mi v každém kole byli schopní zafandit tak třikrát na třech místech a vždycky hodili nějakou hlášku, která mě úplně vytrhla z bot.

Aha, a pamatuješ si nějakou?

Moje nejoblíbenější asi byla, že končí zahřívací fáze a teď je na řadě Druhá fáze, kdy už konečně poběžím. To bylo myslím po půlce. To měli připravené, fakt top, bylo to skvělé. Potkal jsem tam i spolužáky ze střední, které jsem strašně dlouho neviděl. Nezakecal jsem se s nimi, ale zafandili mi a po závodě jsme se pozdravili. A stejně jako na Czechmanovi děkuju všem fanouškům a posluchačům našeho podcastu, kteří na mě během závodu zařvali. Nezdá se to, ale je to zdroj energie, který se ti během závodu dostává a nějakým způsobem fakt funguje. Nevím, jak to vysvětlit – všichni víme, že běžíme primárně na sacharidy, ale tohle prostě funguje. Takže díky moc.

Pak jsem přiběhl do cíle. Dal jsem si sprint finish, protože můj bývalý trenér na mě zařval, že je to tak tak, co se týče těch pěti hodin. Všichni víme, že mám cíl, kterého se snažím dosáhnout, a to je právě těch pět hodin. Takže jsem se snažil ten cíl fakt napálit. Netušil jsem, jestli to dávám, nebo ne, protože jsem se nedíval na hodinky – chtěl jsem se to dozvědět až v cíli. Začal jsem fakt sprintovat a dal jsem do toho všechno. Z cílové rovinky si pamatuju jen to, že jsem si plácl s Danielem Stachem, což hodnotím jako další skvělý zážitek ze závodu, strašně mě to potěšilo. A pak už si pamatuju jen to, jak ležím na zemi a shledávám se s tebou, jak se mi snažíš dát medaili, což se ti dlouho nedaří, protože ležím na zemi, jsem úplně hotový a mám dost.

Ptal jsem se tě, jaký mám čas. Myslím, že to nebylo pod pět hodin, ale byl to osobák, takže se našlo něco pozitivního.

Takže jaké jsou finální statistiky a cílový čas?

Disciplíny přesně nevím, ale oficiální cílový čas byl 5 hodin, 2 minuty a 43 vteřin, což je můj osobák, a toho jsem samozřejmě rád. Každopádně cíl pět hodin stále žije a další šance bude za 43 dní, nebo tak nějak, na Zadarhalfu.

Super. Myslím, že 5:02 je perfektní čas, opravdu jen o pár minut. Do poslední chvíle jsem se v cíli dívala na tracker. Nevěděla jsem přesně, jak daleko jsi, věděla jsem, že to bude těsné, ale ne jak těsné, a čekala jsem tam s medailí. Moje vize byla, že doběhneš a já ti ji takhle dám na krk – to se úplně nestalo. Nicméně jsem zjistila, že rozdávat medaile je strašně zábavné, takže jsem pak počíhala na všechny, koho jsem měla v trackeru, abych je odekorovala, protože mě to strašně bavilo.

Je to fakt hezké dostat medaili od někoho, kdo je ti blízký. Chtěl bych za to poděkovat organizátorům IRONMANa, že nám to umožnili, protože to není běžné, nenaskytne se to každému – dostat medaili od někoho blízkého v tak silném momentě, jako je dokončení velkého závodu. To je další zážitek, který celý závodní víkend posune na další úroveň. Takže moc děkujeme organizátorům.

Stála jsem tam s dobrovolníky, kteří dávali medaile, a jednu jsem si vyprosila, když běžel po tobě další kamarád. Přišlo mi hrozně fajn, jak to taky prožívali. Holky tam říkaly, že se taky kolikrát dojaly, když někdo doběhl do cíle. Bylo hrozně fajn tam s nimi být a předávat medaile, někomu jsem dávala i čepice. Byla to fakt fajn činnost.

Na First Timers meetingu jsme zmiňovali, jak probíhat cílovou rovinkou a vymyslet si dopředu pózu. A ty jsi zmínil, že sis zasprintoval do cíle.

Zasprintoval jsem si jen proto, abych stihl ten čas. To byl můj primární důvod.

Viděla jsem tam totiž jeden konkrétní sprint finish, kdy nějaký borec přesprintoval jednu slečnu, a tím jí asi zkazil fotku. Byla z toho nešťastná. Chápu, emoce, závod, ale bylo to v tu chvíli trošku radikální. Takže jen znovu, jak jsme apelovali na meetingu – viděla jsem to z první ruky, že se to opravdu děje. Pohltí vás to, že sprintujete do cíle, a najednou tam vskočíte, a ta slečna tam taky dobíhá a je z toho hodně rozhořčená. Zkazí se ten moment – ona tam na něj křičí, je smutná, že se jí to stalo, a on je smutný, že jí zkazil fotku. Kvůli pár vteřinám. Takže si na to dávejte pozor.

A nebo fakt sprintovat nejen do cíle, ale ještě za cílovou kameru, která pravděpodobně bere ty fotky.

Ještě jsem tě nemusela hledat, kde sis lehl – stála jsem tam já.

Doběhl jsem až za cílovou kameru, abych tam nezavazel, protože jsem fakt věděl, že jdu k zemi, a nechtěl jsem někomu ležet ve fotkách.

Každopádně jsi mě odměnila krásnou medailí, kterou tady musíme zmínit, protože celou dobu krásně leží za námi. Je na ní vzor cibuláku, který nějakým způsobem provází celý závod a mohli jsme ho vidět na mnoha místech a věcech. Obrovsky se mi líbí, mám z ní strašnou radost, a přiznám se, že když jsem na kole tlačil tu zeď, říkal jsem si: ne, musíš to dokončit, protože tu medaili musíš mít.

Co bylo ještě krásnější než medaile – a ta je fakt krásná – byla trofej, kterou jsem bohužel měla v ruce jen na tiskovce. Trofej za první až třetí místo, ježišmarja, ty byly tak krásné. Bylo na nich logo M-dot se vzorem cibuláku a já bych šla ještě víc do mrtvého než ty, abych ji získala. Fakt byla úplně boží, tu bych chtěla do portfolia.

Pravda, ale medaile je nádherná, povedla se i stužka. Tenhle motiv místních ornamentů provázel i závody v Polsku, tam jsme ho taky mohli vidět na medailích. Nevím úplně přesně, co je to za ornamenty, takové typicky polské kresbičky, bohužel nevím, jak se jmenují. Takže klobouk dolů marketingovému týmu IRONMANa, že s nápadem s cibulákem přišel. Fakt pěkné.

Svůj výkon jsme tak nějak zhodnotili. Potom jsme šli hned do finišerské zóny, nebo aspoň já. Zase mám srovnání s prvním ročníkem, kdy jsme ve finišerské zóně dostali nějaký zeleninový salát. Letos to byla žranice.

Slyšela jsem něco o fontánách s čokoládou.

Bylo to úplně neuvěřitelné. Byly tam špízy z ovoce, které sis mohl namočit do čokolády a dát si to. Bohužel mně nebylo špatně, ale nebylo mi ani dobře.

Dobrý popis situace.

Neměl jsem chuť k jídlu. Prošel jsem si, co tam bylo, viděl jsem guláš a říkal si, že to je asi jediné, co bych do sebe dokázal dát. I ten jsem do sebe tlačil fakt dlouho. Takže jsem finišerskou zónu ve finále až tak nevyužil, což mě mrzí, ale co se jídla, které tam bylo k dispozici, týče, bylo to naprosto skvělé. Takže finišerská zóna super.

Já jsem tam za tebou přišla a líbilo se mi, jak jsme tam seděli a chodila se za námi hlásit spousta fanoušků. Přišlo mi, jako bychom byli na nějakém malém závodě u Brna, kde se všichni známe. Bylo to hrozně kamarádské prostředí, takže moc děkuju všem, kdo jste nás přišli pozdravit. Tím, jak bylo po závodě a byl tam prostor, mi přišlo, že se tam všichni známe a jsme kámoši. Bylo fajn tam posedět a opět jsem ráda, že jsem tam s tebou mohla být. To je pro mě unikát tohoto závodu – všude pronásledovat svého závodníka a nemuset u toho závodit.

Stejně jako u plavání: kdybych měl něco vyškrábat z paty, co by se dalo zlepšit – a to je asi challenge nejen pro IRONMAN 70.3 Hradec Králové, ale pro jakýkoli takhle velký závod – finišerská zóna má jednu obrovskou nevýhodu, že je oddělená od supportu. Sedíš tam sám bez lidí, kteří jsou s tebou na závodě. Czechman to má, co si pamatuju, vyřešené tak, že posezení je i mimo finišerskou zónu, kam support nemůže. Můžeš si vzít věci ve finišerské zóně a jít si sednout do centra závodu na lavičky, které jsou tam nachystané. Na ironmanovi mi tohle chybělo – vzít si věci, které chci sníst, jít ven a sníst to společně se svým supportem. Venku nejsou lavičky se stolem, kde bychom si mohli všichni sednout, najíst se a sdílet emoce ze závodu i se svým supportem.

Každopádně jsi měl spoustu fanoušků, i já jsem za tebou přišla.

To jo, jen si říkám, že kdyby to člověk chtěl nějak posunout – a neříkám, že to musí být jen Hradec Králové – je tohle určitě směr, kterým se vydat.

Tohle nemám ráda v Šamoríně, kde když vyjdeš, musíš ještě přecházet přes trať a už se nevrátíš. Chceš vyjít ven, podívat se za svými lidmi, něco jim říct a pak se třeba vrátit pro vodu, ale to tam nejde. A v Šamoríně podle mě nebyl ani stín. Tady můžeš z finišerské zóny kdykoli vyjít ven a zase se vracet. Spousta lidí si tam něco vezme a jde si sednout ven na lavičku, stejně jako na Czechmanovi. Šamorín byl v tomhle nejhorší.

To je za mě k finišerské zóně všechno. Není to ani výtka, jen nápad, jak to posunout dál – co bych osobně rád na závodech viděl, právě proto, že je to většinou celorodinná akce. Člověk tam nejede sám, prožívá to s lidmi, kteří na něj během závodu pět hodin čekají, a ve finišerské zóně je pak od nich oddělený.

To bylo prožívání závodu primárně z mého pohledu. Kájo, co bys k závodnímu dni ještě dodala ty, z pohledu social mikrofon manažerky?

Myslím, že jsem už průběžně řekla většinu, ale kdybych to měla shrnout: pro mě byla nesmírná čest podívat se trošku do zákulisí, co za tím závodem doopravdy stojí, a stát se na pár dnů, nebo i týdnů předtím a potom, součástí toho týmu a vidět, co to všechno obnáší. I přesto, že jsme v našem podcastu dvakrát měli pořadatele IRONMANa, ředitele hradeckého závodu Romana Šinkovského, a další pořadatele velkých závodů i sérií závodů – celkem máme čtyři rozhovory s pořadateli a já jsem je s tebou dělala – jsem si představovala asi tak 0,001 % toho, co za akcí takové monstrozity stojí.

Je to mnohem větší, než si všichni dokážeme představit, pokud nejsme event manažeři a nepořádáme aspoň nějakou takovou akci. Já jako projekťačka, co sedí celý týden za počítačem, si vůbec nedokážu představit, co to obnáší a jak je to fyzicky i psychicky náročné. Jak jsem říkala, byla jsem tam od neděle od rána – posílala jsem ti fotku tvého kola v depu ještě předtím, než depo otevřeli, protože jsme natáčeli videa. Den předtím, v sobotu, jsem se dostala domů někdy po půlnoci, a vím, že když jsem odcházela z City Light Runu, media tým říkal: my jdeme do střižny, kolem druhé to pošleme ke schválení.

Ten tým opravdu jede nonstop, nebo s pár hodinami spánku po dobu několika dnů, aby pro vás takovou akci udělal. A to jen proto, že jsou to stejní srdcaři jako ti, kdo tam závodí, protože jinak to nemůžeš zvládnout celou dobu s úsměvem na rtech, v dobrém duchu a s nadšením. Za celou dobu jsem neviděla nikoho z týmu, že by byl smutný, unavený nebo neměl náladu. Dobrovolníci – měli jsme stejná trička, takže jsme se vždycky pozdravili a usmáli se na sebe. Tohle fakt obdivuju. Organizační tým přitom není velký, celkem je to 84 lidí v užším týmu, a během víkendu tam bylo 240 dobrovolníků. Není to zas tolik lidí na to, že tohle všechno postavili a v pondělí zase složili. Neskutečné.

Přemýšlela jsem, že kdybych nedostala tuhle roli social mikrofon manažerky, přihlásila bych se jako dobrovolnice, jestli nechtějí s něčím pomoct. Letos v létě jsem dělala dobrovolnici na menším závodě a přišlo mi to hrozně fajn. Myslím si, že je to opravdu skvělá zkušenost – podíváte se na závod z jiného úhlu pohledu podle toho, jakou pozici budete mít. Holky v cíli mi říkaly, že se přihlásily jako dobrovolnice právě proto, že by závod příští rok chtěly jít, a tohle je nejjednodušší způsob, jak se podívat, jak to funguje.

Ty budou moc dobře vědět, jak to funguje, protože minulý rok pomáhaly celý závod stavět a dávat dohromady. To je za mě skvělá motivace být dobrovolníkem, a přesně takoví lidé ten závod potom tvoří.

To jsi řekl moc krásně. Jsem z toho nadšená, bylo strašně fajn to vidět z úplně jiného úhlu pohledu. Jsem hrozně vděčná, že jsem mohla všude projít, chodit za tebou, fandit vám všem v depu, v cíli rozdávat medaile. Úžasný zážitek, za mě letos lepší než závodit. A potěšilo mě i dělat ty rozhovory, takže děkuju všem, kdo jste mi mile odpovídali. Většinou jsme se všichni shodli, že protivítr byl silný a že příprava na triatlon je náročná, tak jsem si říkala: no jo, máme to všichni stejně. Ráda jsem se se všemi takhle potkala.

Kromě nás hobíků tam závodili i profíci, tak se můžeme mrknout, jak to dopadlo. Trošku mě mrzí, že jich nebylo tolik. Je to krásný závod s krásnou tratí, který má i profíkům co nabídnout, takže bych dalším ročníkům přál víc profíků.

Profi závod ovládlo duo Němců – všichni víme, že Německo je mekka triatlonu a dobří triatlonisti tam prostě jsou. První doběhl Florian Angert z Německa v čase 3:38:52, druhý byl Emanuel a třetí byl závodník z Belgie.

Bohužel nakonec neodstartoval Kuba Stádník, a to kvůli únavové zlomenině, co jsem slyšel. Za náš podcast bych mu chtěl popřát, ať se mu to konečně uzdraví a ať ho zase co nejdřív vidíme na nějakém pro závodě a můžeme mu fandit. A Malachi Cashmore, kterého jsme zmiňovali na začátku, skončil na 8. místě. Nepovedlo se mu tedy vyhrát a získat peníze na své pokuty, což byla jeho primární motivace, proč tento závod jet. Pro víc informací sledujte jeho YouTube kanál.

Teď pojďme k ženám. Na prvním místě skončila Sarah s časem 4:11:21. Jako druhá skončila – a to si fakt netroufnu vyslovit – závodnice z Nizozemska.

Chtěla jsem jen říct, že i Daniel Stach měl s tím jménem problém, trošku jsem to slyšela. Takže jsem nás chtěla uklidnit, že je těžké vyslovovat jména v cizích jazycích, a omlouváme se, pokud nás náhodou poslouchá. Bylo osvěžující slyšet, že i mistr tesař se utne.

Přesně tak. Takže na druhém místě Nizozemka a na třetím místě skončila Sandra z Francie. Co se Češek týče, měli jsme tam dvě ženy v českém zastoupení. Petra Kuříková, se kterou jsme dělali podcast, skončila nakonec na 5. místě po neskutečném sprint finishi, kdy se rozhodlo o setinu vteřiny a vyhrála Angličanka. A druhá česká závodnice skončila na 8. místě.

Já bych neříkala „bohužel“, myslím, že to bylo skvělé umístění, protože se vrátila po porodu.

Myslel jsem to tak, že bylo rozhodnuto tak, že Petra skončila pátá a Angličanka čtvrtá. Samozřejmě je to hezké.

Já jsem byla naprosto koncertní, když jsem stála v depu a vyplavala Petra Kuříková. Chtěla jsem natáčet video, jak přicházejí profíčky do depa, a nic – Petra Kuříková a pak dlouho, dlouho nic. Měla z plavání neskutečný náskok dvě a půl minuty a plavala tam úplně sama. Opravdu skvělý výkon a nakonec 5. místo. Škoda, že ten sprint finish o vteřinku nevyšel, ale bylo to opravdu jen o kousek, o to, kdo tam dřív dal nohu.

Neskutečné. Takže to je k profíkům a přejeme závodu do příštích ročníků víc profíků.

A víc českých profíků.

Hlavně ano, to by bylo.

Myslím, že jsme závod pokryli od začátku do konce, takže můžeme přejít k závěrečnému hodnocení z naší strany. Začnu tím, jak bych to hodnotil z pohledu závodníka. Z mé vlastní zkušenosti víceméně nemám, co bych závodu vytkl. Může to vypadat, že jsme trošku zaujatí, protože s klukama nějakým způsobem spolupracujeme, ale i když jsem se nad tím snažil objektivně přemýšlet, prostě nevím, co bych vytkl. Za mě to byla pecka. Kdybych opravdu měl něco škrábat z paty, je to, jak už jsem říkal, plavecká část – to bych si možná jen ověřil, jestli má 1 900 metrů. Ten deficit byl víc než 200 metrů, což mi přijde docela dost, a naměřilo to fakt hodně lidem.

Druhá věc je, jak jsem říkal, spíš výzva pro všechny pořadatele závodů: pokud někdo vymyslí finišerskou zónu, kde závodník může pohodlně trávit čas se svým supportem, bude to naprostá pecka.

A ještě mě napadlo, kdybych měl srovnat tento závod s jinými, které jsme letos absolvovali, jako je Czechman nebo Šamorín – depo v Šamoríně je prostě top. Vypadá krásně profesionálně, všude je koberec, stojany, všechno je úplně luxusní, kdybych to přirovnal, tak jako mramor. Depo v Hradci tak nádherné není, což vůbec nic nemění na jeho funkci. Je to jako koncept, kdy se snažíš profesionální závod typu Tour de France přiblížit hobíkům a všechno dělat tak, aby to vypadalo profesionálně. V Šamoríně se fakt cítím jako na ultra luxusním profesionálním závodě, kde je všechno tip ťop, a to Hradci nějakým způsobem chybí. Ale to už fakt škrábu z paty, abych něco našel – ve finále to na funkci nic nemění. Průběh byl naprosto hladký a všichni dobrovolníci byli skvělí. Fakt se snažím něco najít, abych tady nedával jen plusy.

Ještě vím od našich kamarádek, že se na ně nedostalo tričko v jejich velikosti. Zaplatíš startovné, v rámci kterého máš tričko, a nedostaneš svou velikost. To mi přišlo docela líto.

Zaškrtává se předem, ne?

Myslím, že většinou zaškrtáváš předem a pak ji rovnou dostaneš, ale vím, že třeba v Pardubicích na půlmaratonu taky někdo nedostal svou velikost, protože prostě přijdeš pozdě a stane se to. Tak to je z mé strany asi finální hodnocení. Máš ty něco, co bys chtěla změnit?

Nechci, aby to znělo zaujatě, tím spíš, že jsem byla celý víkend součástí týmu. Ale když vidím, jak to funguje, jak spolu všichni komunikují, jak jsou dobrovolníci nadšení a postaraní a jak každý myslí na druhého, nevím, co bych z tohohle úhlu pohledu vytkla. Z fanouškovského pohledu – byla jsem v naprosto exkluzivní fanouškovské pozici – nevím, co bych doplnila. Možná, jak se známe, přechody přes silnice – občas by se hodilo udělat ještě o jeden nadchod víc. Ale tím, že centrum závodu není pořád na jednom místě a plynule se přesouvá, ten problém je jen chvíli. V momentě, kdy všichni vyjíždějí na kolo, je přejít silnici trošku horší, ale za půl hodiny už tam nikdo není.

Jinak expo, nádherné podcastové studio – ježiš, tam to žilo – a pořád doprovodný program. Z mého pohledu nevím, co bych vytkla. Přála bych jim, ať to takhle vydrží, ať mají spoustu energie do dalších let, a řediteli, ať mu to takhle krásně jde dál. On si vlastně letos ten závod dal jako krásný dárek k padesátinám, které byly shodou okolností v den závodu. Takže jste přišli na jeho narozeninovou oslavu. Myslím, že to je nádhera.

Možná výzva pro vás, naše posluchače: dejte nám vědět, jak jste si závod užili, jaké plusy nebo naopak mínusy jste tam našli vy. Napište nám na Discord, na Instagram, nebo nejlépe do komentářů pod tohle video, ať už na Spotify, nebo na YouTube, ať se o tom můžeme pobavit.

Na Discordu je i tým IRONMANa, takže když tam napíšete, uvidí to. A jak vidíte, feedback je každý rok brán vážně – letos se třeba zlepšil catering ve finišerské zóně. Je hezké vidět, že se předaný feedback aplikuje do praxe, takže ho určitě posílejte.

Mám ještě jedno téma na závěr. Natáčíme v úterý, dva dny po závodě. Včera jsem měl volno a trávil jsem čas jednak tím, že jsem dával dohromady své vybavení, jednak tím, že jsem se snažil naučit své nohy znovu chodit. Kromě toho jsem hodně času trávil na sociálních sítích a musím říct, že jsem byl – nevím, jak to říct česky, overhelmed – přesycený, přehlcený obsahem ze závodu.

Dosahy byly veliké.

Dosahy byly veliké, ale hlavně toho obsahu na sítích bylo opravdu hodně. A chtěl jsem dát do éteru myšlenku, že to někdy může působit, jako by takové výkony byly normální. Tím, že je toho obsahu v prostoru tolik a nic jiného tam není, to může působit, že absolvovat IRONMAN 70.3 Hradec Králové je normální a že to zvládne každý druhý, protože na Instagramu to má každý druhý. Ale normální to vůbec není. Pořád musíme myslet na to, že je to extrémní závod, sám o sobě extrémní sportovní výkon, a není to jen tak. Je potřeba se na to řádně a svědomitě připravit a nebrat to na lehkou váhu.

A z druhé strany mě napadá, že dojem, že to zvládne každý, může v někom vyvolat pocit, že jeho sportovní výkony za nic nestojí – protože já jenom uběhnu 5 km nebo si jenom projedu na kole po práci. Chtěl bych říct, že tak to z mého pohledu vůbec není. Všichni máme společnou jednu věc: snažíme se s časem, energií a financemi, které máme, a za daných podmínek, ve kterých žijeme svůj život, dosáhnout nějakého sportovního cíle. A je úplně jedno, jaký ten cíl je – jestli absolvuju desetikilometrový nebo pětikilometrový běžecký závod, jestli jdu na procházku, nebo jestli absolvuju 70.3 nebo dokonce celého ironmana. Důležité je, že se všichni snažíme nějakým způsobem hýbat a vměstnat to do života, který za daných podmínek žijeme.

Takže moje myšlenka na závěr: není normální absolvovat takový závod. A z mého pohledu to, že zvládnu 70.3, není o nic víc ani o nic míň, než když si někdo jde zaběhat 5 km. Ten člověk je pro mě úplně stejný hrdina jako ten, kdo absolvuje celého ironmana. Důležité je, že se všichni snažíme hýbat.

S tím se pojí i tlak na výkon. Ty tady třeba honíš sub 5 a uteklo ti to o dvě minutky. Ty to tak nehrotíš, ale někoho to může zamrzet – představoval si nějaký výkon a nemá ho, nebo ho má kamarádka a jemu to o něco uteklo, nebo byla o 10 minut rychlejší. Dělala jsem rozhovory s různými účastníky a líbila se mi diverzita odpovědí na otázku, jaké jsou vaše cíle. Dokončit, užít si to, 6:37, 5:30 – každý měl úplně jinou odpověď, a je to úplně jedno. Dokončit ve zdraví a užít si to – to by podle mě měla být odpověď každého, a pak čas netlačit a nebrat všechno jen přes výkon. Protože na sociálních sítích to mají všichni: dal jsem sub 5 a jsem dobrý. To ale neznamená, že to tak mají všichni, každý máte jiné podmínky. Už víme, že průměrný čas dokončení byl 5:49 – tedy skoro 6 hodin – na 70.3. Takže ne všichni, kdo závodili, mají sub 5, a je dobré si to uvědomit. Když je průměr všech závodníků kolem šesti hodin, včetně rychlých chlapů na trati, není se čím trápit.

Všichni si dáváme nějaké své dílčí cíle, a pokud všichni zveřejníme, že jsme jich dosáhli, může to vytvářet dojem, že na tom konkrétním čísle záleží. Ale záleží na něm jen v rámci našeho vlastního příběhu. Já to vnímám tak, že můj cíl sub 5 je úplně stejně drsný a hustý cíl jako něčí sub 6 nebo sub 7, nebo ne 70.3, ale třeba zaběhnout 10 km za hodinu. Protože znovu říkám: všichni se snažíme něčeho dosáhnout v rámci svého vlastního života, svých podmínek, času, energie a financí, které máme k dispozici. To máme všichni společné a na tom záleží.

To je ode mě asi úplně všechno. Doufám, že jste si epizodu užili a že jste si ji pustili v rámci regenerace po víkendovém závodě – nebo, když promluvím do budoucnosti, v rámci přípravy na další ročník při nějakém dlouhém běhu nebo zimní dlouhé jízdě, nevíme, kdy nás budete poslouchat. Pokud se vám naše povídání a naše práce líbí – tohle je naše zábava, do práce musíme ráno, abychom si na to triatlonování vydělali – můžete nám pomoct ji realizovat. Budeme rádi za každý příspěvek na platformě Buy Me a Coffee, a pokud si chcete k tomu udělat radost, můžete si koupit náš merch. Všechno jde do tvorby našeho podcastu, abychom mohli nahrávat a věnovat se mu.

Ještě bychom zapomněli na jednu věc. Na Instagramu jsme dostali nějaké otázky a jedna z nich byla, jestli se zúčastníme příští rok a v jaké roli byste nás rádi viděli – jestli Kája bude opět social mikrofon manažerka, nebo závodník.

Musím říct, že jsem velmi na vážkách, co se účasti na dalším ročníku týče. Už jsem si říkal, že bych příští rok zkusil celého ironmana, a závod, který se mi opravdu líbí, je IRONMAN Copenhagen, který probíhal právě tento víkend. Takže je v podstatě stoprocentně jisté, že se to bude zase nějak křížit, ať už ve stejný víkend, nebo o dva víkendy dřív či později, a obou závodů se zúčastnit nemůžu. Ale na distanci 70.3 na mně pořád visí ten sub 5, takže pokud to nedám v Zadaru, asi budu pokračovat na této distanci a uvidíme. Takže za mě ještě nevím, jestli se zúčastním, nebo ne.

Myslím, že to byla jediná otázka, jinak to byl spíš feedback, a ten jsme všechno zmínili. Každopádně budeme rádi za další feedback, když nám ho tam budete posílat.

Za nás je to dneska opravdu všechno. Budeme rádi, když této epizodě dáte like, ať už na YouTube, nebo na Spotify, a když nás budete odebírat na YouTube, na Spotify nebo na Instagramu – moc nám to pomůže. Mějte se krásně, přejeme příjemnou regeneraci a zase příště. Ahoj!