51# Karel Zadák: Budování triatlonového klubu je hlavně o lidech

Ahoj, já jsem Karolína. A já jsem Samuel. A vítáme vás u dnešní epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Moc děkujeme za veškerou podporu na platformě Buy Me a Coffee, kde nám můžete přispět zakoupením nahrávacích minut. Taky moc děkujeme všem partnerům našeho podcastu, výčet partnerů se všemi výhodami najdete v popisku pod epizodou.

Triatlon je individuální sport, a jak už v našem podcastu několikrát zaznělo, má týmového ducha. A právě o tom týmovém duchu, nebo možná lépe o klubu, to dneska bude – ale nejenom o tom. Jsme moc rádi, že pozvání do naší dnešní epizody přijal několikanásobný mistr České republiky na střední a dlouhé distanci triatlonu, několikanásobný finisher mistrovství světa XTERRA na Havaji a mistr světa v IRONMAN 70.3 ve své age group kategorii 40 plus, trenér a zakladatel klubu 2B WINNER v Brně Karel Zadák. Ahoj, Karle.

Ahoj, zdravím všechny posluchače. Jen bych opravil výčet mých úspěchů: nikdy jsem se nestal mistrem v dlouhém triatlonu, maximálně v té půlce. Tam mi to chybí a už chybět asi vždycky bude.

Tak pardon, to byla chyba v přípravě. Nebo to budeš muset dohnat.

Nechám to už na mladších.

Karle, jsme moc rádi, že tě tady máme, a trošku bychom tě zneužili pro téma, které je v našem podcastu trošku neprobádané – závody XTERRA. Načali jsme ho už ve 43. epizodě s Lukášem Netíkem a my využijeme toho, že ty máš velmi bohaté zkušenosti s mistrovstvím světa této organizace, které se jezdilo na Havaji. Popsal bys nám silničním triatlonistům, jestli je to stejný svátek terénního triatlonu, jako je pro nás Kona?

Určitě ano. Jen je teď škoda, že se to už na Havaji nejezdí. Poslední tři roky to bylo v Itálii, teď to bude v Mexiku, takže já tajně doufám, že se to jednou na Havaj vrátí, protože to tam má svou atmosféru a svého ducha. Pro xteráky byla Havaj stejným cílem jako Kona pro silniční triatlonisty a ironmany. Jezdilo se to na ostrově Maui a tam ta organizace i vznikla, pokud se nemýlím.

Jaké jsou parametry toho závodu? Vzdálenosti, převýšení?

Ne na každém závodě jsou vzdálenosti úplně stejné, ale blíží se olympijskému triatlonu. Plave se převážně 1 500 m, na kole se jezdí samozřejmě v terénu, kolem 30 až 35 kilometrů, a běh bývá desítka. Je to takový olympijský triatlon, akorát trvá o něco déle, protože podmínky jsou výrazně náročnější než v silničním. Převýšení se liší podle závodu – byly závody v Belgii, kde je minimální, a pak zase v Alpách, kde to bylo třeba 2 000 m na 30 kilometrech.

Myslel jsem na Havaji samotné. Předpokládám, že tam je vždycky jedna a ta samá trať?

Nebyla. Ze začátku se jezdilo na jedné části ostrova a pak se to přesunulo na druhou, takže na Havaji si pamatuju dvě tratě. Pokaždé to bylo tuším kolem 1 300 výškových metrů. Nic extrémně náročného, ale ani žádná packa. Pak se to přesunulo do Evropy a i tam to nechali kolem těch 1 300. Letos je to v Americe.

Jaký byl důvod přesunu?

Do toho nechci moc zabředávat. Buď se organizátor na Havaji rozhodl, že už to dělat nebude, nebo se nedohodl s majitelem značky XTERRA. Nevím, to nedokážu dobře odpovědět.

Víme, že u IRONMANu byly taky důvody kapacitní – už nezvládali v jeden víkend odbavit ženy i muže, tak to rozdělili, a byly tam i problémy s lokální komunitou, které se nelíbilo, že to trvá dva dny.

Tam určitě ne, taková masovka jako IRONMAN to rozhodně není. Tam jde o nějakých 700, 800 závodníků, ne o tisíce.

A víš, jak je to tam se ženami? Je jich tam hodně?

Je to zhruba 70 na 30.

Takže na XTERRA je to dost žen. To je super, to mě překvapilo.

Karle, mně přijde, že triatlon se ve světě i u nás stává populárnějším, víc lidí si chce zkusit svůj první triatlon a pak klasicky poloviční ironman nebo celý ironman. Co na triatlonu máš rád ty? Pokud si pamatuju, veslovals a běhal jsi i nějaké ultramaratony. Proč nakonec vyhrál triatlon?

Jestli vyhrál, si úplně jistý nejsem. Já jsem původem veslař, to byla moje hlavní disciplína od žákovských let přes juniory až po dospělé, kdy jsem se dostal na vrcholovou úroveň v reprezentaci. Pak mě zastavila vojna, vojenská základní služba, takže tam to skončilo. Následovalo období kolem dvaadvaceti, kdy jsem potřeboval žít i jiný život, protože od čtrnácti let jsem znal jenom trénink, trénink a nic jiného.

Můj táta dělal triatlon, jezdil jsem s ním na závody, bavilo mě to a líbilo se mi to. Když jsem pak s veslováním skončil, pořád jsem běhal, protože veslařský trénink není jen o veslování na vodě, ale je tam spousta cyklistiky a běhu. Vztah jsem k tomu už měl, tak jsem si potřeboval triatlon vyzkoušet. A protože jsem byl od malička velmi soutěživý, potřeboval jsem porazit tátu. Porazil jsem ho, a pak jsem potřeboval porazit další a další a začalo se to nabalovat.

Nestačilo mi být pátý, osmý. Potřeboval jsem vyhrát nějaký lokální závod a pak jsem si myslel, že jsem mistr světa, tak jsem potřeboval největší závody. Tam jsem dostal za uši, ale pořád mě to bavilo a rozvíjel jsem se, až jsem se dostal k většímu závodění.

Až jsi byl doopravdy mistr světa.

Ve svých kategoriích. To je velký rozdíl.

To se počítá. Myslím si, že medaile se na to neptá, jestli to byla kategorie.

Úplně s tím nesouhlasím. Vnímám to jako příjemný bonus. Dosáhl jsem toho až po čtyřicítce. Do čtyřiceti jsem vždycky závodil za elitu, v kategorii pro i na IRONMANech, a ve čtyřiceti jsem si řekl, že si už zasloužím být age grouper. To, že se to pak podařilo, byl příjemný bonus. Ale vítězství v elitě je samozřejmě trošku jiné měřítko.

My, kdybychom se umístili v první desítce age group, budeme úplně nadšení. Ale je pravda, že když jsi byl v profících, máš trošku jiné cíle.

Mně se nelíbilo, když profíci, kteří skončili osmnáctí a už jim to nestačilo nebo s tím nebyli spokojení, šli vyhrávat do age group. Myslím si, že to není fér vůči hobíkům, kteří se o to snaží, nikdy profíci nebyli a dostávají se tam od nuly. A pak tam přijde někdo, kdo profíkem byl, a začne je mastit. Proto jsem v age group nezávodil, i když jsem tu výkonnost měl a mohl bych mezi třicátníky vyhrávat. Asi bych se popravdě styděl, že si tam honím triko, když porazím kluky, kteří dělají triatlon čtyři roky, a já trénuju dvacet let. To asi není úplně fér.

To je rozumný pohled. Napadá mě k tomu: je pro kategorii pro nějaký limit, kdy už musíš odejít? Nebo v ní můžeš být, dokud si platíš licenci?

Zpravidla to tak je – buď jsi profesionál a jezdíš, takže si zaplatíš licenci. Dá se asi říct ano.

Teď se ve světě na některých závodech řeší téma, že Lucy Charles-Barclay přeplavává některé profesionály na IRONMANech. Ti jsou tak pomalí, že ona, i když startuje o pár minut později, je doplave a může jim plavat v nohách. Má to tak jednodušší než ostatní holky. Takže se řeší, jestli by neměly být pro kategorii pro nějaké výkonnostní limity. Pokud vím, stačí si zaplatit jen tu licenci.

Popravdě nevím, jak to má IRONMAN, jestli tam mají nějaký výběr. Pravidla nemám prostudovaná. Ale zase je to výjimka a nemyslím si, že by se kvůli dvěma lidem měnila pravidla.

To je pravda, ale nějaký dopad na dynamiku závodu to přece jenom má – Lucy má tu výhodu, že se může chytit v nohách nějakého chlapa.

Říkal jsem si, že když je ten chlap tak pomalý, že ho doplave ženská, tak tam nemá co dělat. Zajímavé je, že v pravidlech českého triatlonu je na závodech Českého poháru zakázáno háčkovat mezi pohlavími. Takže když je někdo okolo, měl by správně jet 10 m za tím balíkem. Je to pak na závodníkovi, jestli se zahákne za chlapa. V Českém poháru ale většinou v elitě nestartují kluci s holkama dohromady.

To se myslím stalo kamarádce v Karlových Varech. Dostala penaltu a strašně dlouho jsme nechápaly proč. Pak jsme zjistily, že závod byl s povoleným háčkováním, ale jela za klukem.

Tak to je proti pravidlům.

Strašně zajímavé pravidlo, to jsme v podcastu ještě neměli. Dobrý tip pro hobíky na další závody.

Krátká informace z naší strany. Závod IRONMAN 70.3 Hradec Králové se blíží a s ním i jeho tradiční expo. Jsme moc rádi, že letos na expu najdete dlouhodobého partnera našeho podcastu Blooberry. Blooberry je projekt, který si klade za cíl poskytnout svým klientům ucelený pohled na jejich tělo skrz krevní odběry.

Na expu najdete jejich stánek, kde se můžete seznámit s celým týmem, probrat krevní testy a zároveň tam bude k dispozici kurz první pomoci. Na stánku budou mít profesionální figurínu, na které si můžete nacvičit masáž srdce přímo pod dohledem odborníka, doktora Petra Vaita, kterého znáte z našeho podcastu. A pozor: pokud přijdete na stánek a řeknete heslo „Druhá fáze“, dostanete 20% slevu na další objednávku. Stánek Blooberry si určitě nenechte ujít. A teď už zpátky k podcastu.

Karle, ty jsi tady v Brně založil klub. Co tě vedlo k založení triatlonového klubu a jak to vlastně vzniklo?

Já jsem nechtěl.

Reverzní psychologie.

Donutily mě k tomu okolnosti, teď jsem za to samozřejmě rád. Když jsem se dal na dráhu trenéra, začala vznikat nějaká skupinka – pár lidí, osm, deset, patnáct. A pak jeden nejmenovaný dostal nápad: proč všichni závodíme v jiném dresu? Proč nejsme ve stejném? Karle, udělej s tím něco. Vnitřně jsem věděl, že to není sranda, že založit oddíl je spousta práce a hlavně zodpovědnosti. Ale tím, že mě trénování živí, a když jsem viděl, že ti kluci a holky fakt chtějí být v jednom týmu a mít dres, věděl jsem, že mi nic jiného nezbývá, než se toho úkolu zhostit a oddíl založit. Takže ne, že by mě napadlo, že si udělám oddíl – vyplynulo to z celé situace a z profese, kterou jsem se vydal.

Jak je to dávno?

Myslím, že 2017, tuším 2018.

A působíte v Brně i v Praze?

Všude. Máme členy po celé republice, ale hlavní základnu máme v Praze a v Brně, kde trénujeme – máme individuální nebo hromadné tréninky a kluci dojíždějí, pokud to nemají daleko. A pak máme celou řadu kempů přes celý rok, takže ti přespolní, jak já říkám, dojíždějí na víkendovky nebo na čtrnáct dní v teple.

Kolik máte teď členů?

Nejsme jen triatlonový, ale i běžecký oddíl, takže i s běžci a mládeží zhruba 125.

To je krásné. Podívejme se na to z pohledu někoho, kdo s triatlonem začal a ví, že je to individuální sport. Jaké výhody pro mě může mít, že vstoupím do klubu? Proč bych se měl v individuálním sportu sdružovat? Chci mít stejný dres? Co mi klub prakticky přinese do tréninku a do celého triatlonového snažení?

Každý klub to má nastavené nějak. Ten náš je spíš o komunitě a o partě, ne o nějakém hmotném příspěvku – to je až druhotná věc. Členy drží pohromadě hlavně parta a komunita, to, že se potkávají na závodech a že jsou v jednom dresu, který je celkem vidět. Baví je potkávat se a být pod jedním stanem. To je hlavně pro dospělé hobíky asi ten hlavní důvod, proč v týmu jsou. Nejsou tam kvůli tomu, že by dostali nějakou dotaci.

To u nás v podcastu taky už mnohokrát zaznělo: najděte si komunitu nebo kamarády, se kterými můžete trénovat, protože trénink je pak o to zábavnější. Je to jedna z našich nosných myšlenek, když říkáme, proč dělat triatlon. Ale teď jsi zmínil jeden z benefitů – že se potkáte pod stanem. Takže na závodech máte stan, kde se všichni potkají, a nějaké support zázemí?

Viděla jsem to u profi klubů a vždycky se mi to líbí, když tam mají třeba věšáky na kola, nějakého mechanika…

Přesně tak. A někdo upeče buchtu.

Tím, že máme i mládež a jezdíme Český pohár, je stan důležitá součást. Je horko nebo prší, a protože nás není málo a máme i děti a rodiče, je potřeba se někam schovat – před sluncem, deštěm, větrem, někam si dát věci, někde se převléct. Pokud to člověk chce dělat na nějaké úrovni, je to důležitá součást.

Jezdíme ale i na závody, kde jsou naši dospělí. Na všechny samozřejmě nejezdíme, to bych asi nestihl, takže si vybereme dva tři větší závody, kde kluci jsou, a tam děláme support i dospělým – v Hradci, na Czechmanovi. Je fajn, že před závodem si tam můžou odskočit, najíst se, napít, schovat si osobní věci nebo pokecat s klukama, protože stan je vidět zdaleka. Pošlu jim bod, sraz u stanu, všichni se tam sejdou, pokecají a je to fajn.

Za mě je to extrémní benefit členství v klubu. V Hradci jsme loni měli stany vedle sebe – když jsme tam měli zázemí Druhé fáze, 2B WINNER byl vedle nás. Musím ale přiznat, že váš stan vypadal mnohem lépe.

Byli jsme chudí příbuzní.

Týmové zázemí je určitě super. Domlouváte se nějak společně, na který závod pojedete?

Většinou jsou to hlavně tyhle dva největší české závody. Ale když se v průběhu zimy domluvíme, že třeba všichni půjdou do Mostu, tak samozřejmě půjdeme do Mostu, a podle toho pak tvořím i víkendové závody, na které s oddílem jedeme. Stan je oddílový, takže všichni členové vědí, že kdyby jeli někam hromadně, můžou si ho kdykoliv vyzvednout a vzít na jakoukoliv akci. Není to můj stan, je to oddílový stan.

To je super. Zatím jsme řekli dva velké benefity: někam patřit, což je v individuálním sportu strašně důležité, a zázemí na závodech. Mě ještě napadá motivace. Člověk se občas dostane do bodu, kdy těžko hledá motivaci pro delší trénink. Ale protože ví, že parta jde trénovat, a má takové to FOMO, fear of missing out, může to být zdroj motivace, aby na ten trénink nakonec šel a odběhl ho.

Karle, nevím, jestli sleduješ sociální sítě, ale poslední dobou se celkem zvedá téma výkonnosti. Spousta lidí chce začít sportovat a přidat se do komunity nebo do klubu, ale vidí, že se tam běhá rychle, plave rychle a jezdí na kole rychle. Člověk, který zrovna začíná a není výkonnostně na tom tak dobře, by se rád přidal, ale řekne si: já na ně nemám, nepůjdu tam, protože mi budou utíkat. Je to téma, se kterým v klubu pracujete?

Ne, u vás jsou všichni rychlí. Pomalé triatlonisty určitě nepřijímáte.

To určitě ne. Ale tím, že většina členů je trénovaná našimi trenéry, ty lidi známe. Když se tvoří tréninkové skupinky, které spolu jedou, už se ví, kdo tam bude a jak rychle se pojede, a když je to řízený trénink, je to nařízené. Takže k maratoncům, kteří běhají maraton pod tři hodiny, se těžko přidá někdo, kdo běhá za čtyři. To nedává smysl, takže se neděje, že by přišla velká skupinka a někdo byl najednou překvapený.

Když se tvoří nějaký hromadný trénink, který organizuju já nebo kolega v Praze, chystáme si skupinky, aby se to rozbilo třeba na tři miniskupinky, které pak trénink absolvují spolu. Není to tak, že by byla jedna skupina a všichni běželi stejně.

Takže s tím pracujete a není potřeba se bát, že nebudu stíhat, protože tam pravděpodobně bude výkonnostní skupinka i pro mě. Člověk se nemusí bát, že přijde a bude tam sám.

A pak oddíl hodně žije sám. Běžci chodí třeba každou sobotu běhat, mají na Stravě skupinu, kam chodí spousta lidí – většina je od nás. Vědí, kdo se přidá, a když se objeví víc těch pomalejších, udělají si dvě miniskupinky. Roztrhá se to, ale běží to tak nějak pohromadě nebo ve dvou skupinkách.

A jak to máte se společnými tréninky? Běžecké máte, viděla jsem vás i na plaveckých a cyklistických.

Cyklistických bývalo víc a teď je jich míň a vím, že mi to teď členové trochu dávají sežrat. Mládež mi dává hodně starostí a s mládeží je spousta závodů, víc než u dospělých – jezdí se Český pohár, skoro každý víkend. Času je samozřejmě o něco míň. Dřív byly cyklistické tréninky častější, teď jezdí kluci spíš sami a vím, že se k tomu musím vrátit a zorganizovat i ty cyklistické. Kluci jezdí, i když s nimi není trenér, ale už to není tak organizované, že by oddíl vyrazil v devět od Olympie.

Takže si dají vědět sami a jedou ve vlastní skupince?

Jedou třeba ve třech, pěti, sedmi, to se děje, ale není to organizované. Víc organizované jsou běžecké tréninky, které jsou na organizaci jednodušší – chodí se trénovat na Palačák v úterý a ve čtvrtek. Je to na oválu, takže tam může přijít širší výkonnostní škála a trenér to má pod palcem a je schopný to ohlídat. Cyklistika je samozřejmě náročnější časově i organizačně.

Na to jsem se chtěl zeptat. Společné cyklistické tréninky jsou náročné v tom, že se pohybujeme v provozu. Máš nějaké tipy, co se ti osvědčilo a co bys předal někomu, kdo chce vést cyklistický trénink? Jak se pohybovat na cestách, velikost skupinky, počet guidů a tak dále?

Tohle se nejlépe natrénuje na nějaké jarní přípravě, kde je skupinka třeba deset dnů pohromadě. Tam se lidé naučí pohybovat v balíku a pak není problém, ani když nás je klidně dvacet – to už je teda hodně. U nás to moc reálné není, tady je skupinka pěti šesti lidí tak akorát. Nejlepší je takový trénink třeba na Mallorce nebo na Kanárech, kde na to je prostor. Tam se to lidé můžou naučit a pak to přenést do nebezpečnějšího prostředí k nám.

U nás nejsou řidiči tak ohleduplní jako na Mallorce.

Asi to má každý klub jinak, ale jak to máte s organizovanými pravidelnými tréninky? Když jsem členem, musím na ně chodit, nebo můžu? Mám je v rámci členství?

Jsou to tréninky, a jestli tam chodíš, nebo ne, je na tobě. Ale většinou tam lidé chodí, protože se chtějí aspoň jednou dvakrát týdně potkat se skupinou a ten nepříjemný trénink odejít ve skupině. Ve skupině je síla. Člověk vždycky víc zmákne, když je tam dalších patnáct lidí, než když má ty kilometry běhat sám po tmě v dešti.

Dalo by se teoreticky říct, že díky vašim skupinovým tréninkům jsem schopný natrénovat na triatlonový závod, aniž bych měl trenéra?

Natrénovat samozřejmě může. Trénink je koncipovaný tak, že jde do sezóny, ale už není zacílený, protože někdo závodí v květnu, někdo v červnu, a tréninky se pak specificky liší. Kdo bude chodit na tréninky, bude mít určitě základní kondici, ale nebude to cílený individuální trénink na určitý závod. Dostane tam dávku intervalů, a když si doma běhá pro radost vytrvalostně a jednou dvakrát týdně tam dostane to, co potřebuje, posun tam vždycky bude. Ale jak se blíží finální závod, musí si každý tréninky individuálně doupravit, pokud trenéra nemá.

A jak to máte s trenéry? Procházela jsem různé kluby v Česku a u jednoho jsem viděla – a myslím, že to není váš případ – že musím povinně mít trenéra toho klubu. Že nemůžu trénovat s cizím trenérem ani být bez trenéra, a když jsem členem, musím mít jednoho z dostupných trenérů. Jak to je u vás?

Není to tak, že když k nám chceš jít, musíš platit trenéra. Ale klub vznikl a je složený z lidí, které trénujeme. Dospělé trénujeme hlavně dva trenéři, já a Tomáš Ondráček, který má na starosti hlavně běžce. Některé triatlety jsme třeba trénovali a po čtyřech pěti letech už šli po vlastní ose a trénují se podle sebe.

Že by přešli k jinému trenérovi?

Pokud by to udělali, je to vždycky na domluvě a nemám s tím problém. Problém by byl, kdyby to byl trenér, se kterým si nerozumím, to by pak nefungovalo. Máme tam kluka, kterého trénuje kamarád trenér Luboš Bílek, a nemám s tím problém, že bych ho vyhodil. Primárně to pro mě není podmínka, ale jsem rád, když vím, koho trénujeme, protože ten člověk pak oddíl i reprezentuje – neříkám výsledky, ale celkově vším.

Kdybych se chtěl stát členem klubu 2B WINNER, co pro to musím udělat? Stačí přihláška na webu, nebo přijít na nějaký trénink?

Optimálně oslovit předsedu nebo kohokoliv z trenérů. My se s tím člověkem potkáme, dáme si jeden dva tréninky, poznáme se a řekneme si, jak to u nás chodí, co může očekávat a co ne. A když to vzájemně ladí, dohodneme se a jsme rádi, že je tu další člen naší rodiny. Nemáme jen přihlášky na webu, kam by se lidé mohli hlásit. Mít 300, 400 členů není cílem našeho týmu.

Víš, jestli je to standard? Zkoušela jsem oslovit různé kluby a nevím, jestli je běžné, že když nás poslouchá někdo z druhého konce republiky a má tam triatlonový klub, projde pohovorem, musí se pobavit a ještě uvidí, jestli si ho vůbec vezmou. Nebo mu prostě jen pošlou přihlášku?

Popravdě nevím. Myslím si, že jsme v tomhle možná ojedinělí. Není to žádný pohovor a nechci, aby se toho lidé báli nebo aby to vyznělo, že si vybírám. To určitě ne. Ale chceme, aby komunita fungovala, a jsme rádi, když tam jsou lidé, které známe a o kterých víme, že zapadnou a že to bude dál parta lidí.

To se vlastně moc neliší od hledání trenéra. Když začínáš s někým spolupracovat, taky si nejdřív sednete, popovídáte si, jaká jsou očekávání a jestli ta spolupráce má smysl. A když budujete komunitu stejně naladěných lidí a byl by tam někdo, kdo tam úplně nepasuje, je dobré to profiltrovat.

Karle, pojďme trošku prakticky. Představme si modelovou situaci: někdo na kraji České republiky má rád triatlon a chtěl by tam budovat komunitu, potažmo klub. Měl bys praktické tipy, jak začít a co je pro to potřeba udělat, i z pohledu Českého svazu triatlonu?

První věc je založit právnickou osobu, zapsaný spolek. Jakmile vznikne, má stanovy a přijímá členy. Pak se podle toho, jestli člověk inklinuje k cyklistice, triatlonu nebo běhu, stačí přihlásit u národní asociace. Nemusí to být, ale je to vhodné. Tam se zaregistrovat a už to začíná fungovat.

Musím mít jako zakladatel klubu nějakou licenci, třeba trenérskou?

Ne, určitě ne. Asi by byla potřeba, kdyby to bylo založené se záměrem trénovat lidi a vydělávat peníze. Ale je to jen spolek, který sdružuje sportovce, takže licence potřeba není.

Spolek tedy, jestli to chápu správně, nemá vydělávat peníze, ale sdružovat. Pokud bych chtěla vydělávat peníze tréninkem, jsem trenér a živnostník.

Ještě o krok zpátky. Jakou výhodu pro mě má zapsaný spolek, když chci budovat komunitu? Můžu ji budovat i bez spolku – v dnešní době je oblíbené udělat si instagramový profil a přes fotky budovat image a sdílet skupinu stejně smýšlejících lidí, kteří milují stejný sport.

To je začátek. Je dobré začít, když už někoho máš. Když chceš začít a nemáš vůbec nikoho, nedává to smysl, protože je dobré mít aspoň nějaký základ. Na založení spolku musí být minimálně tři lidi, sám si ho nezaložíš, takže tam musí být nějaká členská základna. A tu je dobré budovat právě tak, jak říkáš – přes kamarády a sociální sítě.

Když vás je třeba deset, patnáct, v tu chvíli dává smysl založit si právnickou osobu, protože přes ni se dají shánět partneři, dotace a tak dále. Když budete mít jen skupinu na Facebooku, na to se moc partnerů nechytne a dotace vůbec ne.

Jsem rád, že to zaznělo – potřeba založit právnickou osobu může být kvůli dotacím, abych sehnal nějakou podporu pro své členy. A napadá mě, že to může dost pomoct i při komunikaci se sportovišti.

To je další věc. Na spoustě sportovišť soukromým osobám třeba dráhu nepronajmou, nebo oddíl má vždycky přednost.

Když je bazén ještě zavřený, vždycky tam smutně koukám, říkám si, a sakra, já musím jít na padesátku, a vy už dávno plavete na pětadvacítce.

Ale pozor, ať nedojde k mýlce. Ty ráno tam vidíte plavat nás všechny, když je zavřeno, ale jsou to dráhy Sportovního gymnázia Ludvíka Daňka. Tím, že naše děti jsou buď členy našeho oddílu, nebo studenty toho gymnázia, vypadá to, že je to náš oddíl, ale pronajímá si je gymnázium. Je to v rámci dohody školy s vedením bazénu.

Takže ještě větší instituce než spolek.

To jsou jiné páky. Myslím, že kdybych tam přišel sám a chtěl dráhu na pětadvacítce v sedm ráno, byl bych asi rychle vyvedený ze dveří. Oni to mají v pronájmu od září do června, spoustu drah a hodin, takže tak to vyšlo.

Taky jsem vám vždycky záviděl, když jsem šel kolem, že musím na padesátku. Máme spolek, máme členy. Jaká jsou práva a povinnosti členů ve spolku? Jak je nastavit ve stanovách? Co v nich běžně bývá, nebo co jsi viděl nestandardního?

Stanovy jiných oddílů jsem moc neviděl. My to máme tak, že chceme, aby lidé oddíl hájili dobrým chováním a tak dál. Nestandardní věci tam nejsou.

Zkusím tu otázku vrátit jinak. Kdyby tu byl někdo, kdo chce budovat komunitu – jakých chyb je dobré se vyvarovat, když klub vedu a buduju? Napadá tě něco za tu dobu, co klub vedeš?

Popravdě mě teď nic moc nenapadá. Asi vyvarovat se chyb v účetnictví. Klasika. Ty jsou nepříjemné. Když člověk dostane nějakou dotaci a udělá špatné vyúčtování nebo si něco špatně nakoupí, jsou to chyby nevratné a bolavé. Ale v běžném chodu se asi chyba udělat nedá.

Posuňme se na časové ose dál. Mám zapsaný spolek, mám nějaký počet členů a chtěl bych pro ně sehnat nějakou podporu. Jaké máme v České republice možnosti, kam můžeme jako triatlonový klub přijít se žádostí o dotaci?

Možností je celá řada. Je to třeba město, ve kterém klub působí, pak kraj, asociace a NSA, Národní sportovní agentura. To jsou ty hlavní instituce, kde jsou vypsané dotační granty. Brno má granty na mládež a i na dospělé.

Normálně na hobíky, dospělé? Fakt jo? Takže kdybychom měli tým Druhé fáze, řekneme si: potřebujeme dresy, dejte nám dotaci?

Ve zkratce takhle to funguje. Když jsem začínal, byl jsem plný ambicí a natěšený, kolik dotací dostaneme. A když jsem viděl první žádost a pak se podíval, kolik asi dostanu, říkal jsem si, že to asi ani nemá smysl. Ze začátku jsem si vždycky říkal, že úřady snad udělají všechno pro to, aby lidé žádost vzdali. Chápu, že to musí být všechno napsané dokonale a perfektně, ale když jsem s tím první rok začínal, chtělo se mi brečet a říkal jsem si, že to za to asi fakt nestojí.

Tak to si přesně představujeme pod dotacemi. Ale za mě je strašně zajímavé, že Brno nabízí podporu pro dospělé. Říkal jsi, že jednou z institucí je Národní sportovní agentura, a všichni víme, že nejvíc podporuje olympijské sporty – kam triatlon nepatří. Chápu, že motivace podporovat nějaký sport pramení, hodně zjednodušeně řečeno, z toho, že je vidět na olympiádě. Jakou motivaci má Brno podporovat hobby dospělé sportovce?

Brno chce, aby se tu žilo aktivně, a podpora oddílů musí být, jinak by to všechno pomřelo. Myslím si, že Brno je pro sport velice štědré. Když se podíváte na stránky města Brna, na odbor sportu a dotace, jsou to stránky A4 schválených dotací pro spoustu spolků a oddílů, které se věnují mládeži – od házené a fotbalu až po úplně malinké sporty. Snaží se podpořit úplně všechny. Myslím si, že je to velice důležité, protože aby všechno tahali rodiče, není možné. Spolky by přestaly fungovat, odešli by trenéři a skončilo by to.

U mládeže to chápu přesně z důvodů, které jsi popsal, ale překvapili mě ti dospělí. O podpoře dospělých jsem ještě neslyšel. Ale jsme rádi, že to tak je.

Samozřejmě to není žádný velký výdělek, že bychom všichni odletěli na Kanáry, ale oddílu to pomůže. Když má člověk čtyři členy, je žádost úplně stejná, jako když jich má sto, a pak je v dotaci pěkný rozdíl. Abych dostal dotaci 15 000 korun, to bych určitě nedělal, protože účetní na vyúčtování by mě stála víc, než je dotace. Je potřeba zjistit, kdy vůbec má smysl žádat. U spousty žádostí je navíc podmínka, že oddíl musí fungovat třeba tři roky. Když funguje rok, nedostane nic, nebo tak málo, že se to nevyplatí.

Myslel jsem si, že žádost je to nejhorší, ale nejhorší je vlastně vyúčtování. Peníze utratíte, a pak vám paní řekne: tahle faktura je špatně, to neproplatíme. A najednou je všechno špatně, už je další rok a nikdo vám to neopraví. Proto tam jsou ty chyby, kterých se člověk musí vyvarovat, protože jsou zásadní. A samozřejmě jako předseda ručíte svým majetkem.

I předseda spolku?

Je odpovědný. Cokoliv se stane, půjdou po vás, ne po členech.

Hledali jsme důvody, proč si založit spolek, a teď jsme našli jeden, proč to nedělat.

Proto jsem nechtěl. Hned na začátku jsem věděl, že je to samozřejmě neplacená funkce – pokud člověk nemá nějakého generálního sponzora ze soukromé sféry, aby si mohl sám sobě platit, což my nemáme. To, co dostaneme, cpeme do mládeže. Když máme členskou schůzi, vždycky se jednohlasně odhlasuje, že když v oddíle za rok fungování něco zbyde, investuje se to do mládeže, do nákupu materiálu pro ně a tak dál.

Myslím si, že dospělí to nedělají kvůli penězům, ale pro radost. Troufám si za ně mluvit, že je těší, když naše děcka mají úspěchy a daří se jim a je tam ta komunita. Většinou jsou to lidé 40 plus a mají svoje děti, takže je naplňuje, že celý tým dává smysl.

Závody jsou v plném proudu a výživa je součástí každého z nich. Proto jsme moc rádi, že dlouhodobým partnerem podcastu je Hyve. Hyve je výživa pro sportovce, nabízí závodní, a tedy i tréninkovou výživu v tekuté, pevné a nově i gelové formě. Nechybí ani recovery drinky nebo proteiny. Pokud hledáš něco do své předzávodní nebo závodní rutiny, můžeš vyzkoušet Hyve a s kódem DRUHAFAZE získáš 10% slevu na další objednávku. Mockrát děkujeme, že náš kód používáte a tím podporujete náš podcast.

Členská schůze – takže kromě organizovaných skupinových tréninků máte i schůze, kde se potkáváte?

V rámci zapsaného spolku je povinnost uspořádat jednou za rok výroční neboli členskou schůzi, kde by se měl zhodnotit celý rok – jak se dařilo, nedařilo a tak dále. A každé čtyři roky se volí nový předseda a nové vedení. To jsou věci, které musí proběhnout, aby spolek fungoval podle nastavených pravidel.

Musí tam být všech 120 členů?

Ne, to nemusí. Je to stanovené tak, že tuším čtyři nebo pět týdnů před konáním členské schůze musí být každý člen informován, že schůze bude, kde bude a jaký bude program. Členové můžou ještě zařadit nějaký bod a tak dál. A kdo přijde, nebo nepřijde, je už na něm, takže tam klidně může být dvacet členů. Ti, co přijdou, můžou hlasovat.

O tom, co se bude další rok s oddílem dít, kam pojedete na závody, za co utratíte peníze, co koupíte do klubu… A koho vyhodíte?

Tak to úplně ne. Ale je pravda, že kdyby někoho chtěli vyřadit, mohlo by se to na schůzi projednat.

Pojďme v modelové situaci dál. Mám zapsaný spolek, nějaký počet aktivních členů a rozhodli jsme se, že bychom rádi vyrazili na první kemp. Kempy jsou něco, co k triatlonovým klubům a komunitám obecně patří. Dáš nějaké praktické tipy člověku, který by ho chtěl zorganizovat? Co je pro triatlonový kemp důležité? Je lepší mít nějakou superexotickou destinaci, třeba Kanáry, které jsi zmiňoval, nebo je důležitější mít odladěný program?

Samozřejmě všechno. Je dobré jet někam, kde to znáte a kde jsou podmínky pro trénink. Že tam je ovál, když jedou hlavně běžci, že víte, kde se dá běhat, kde jezdit na kole, kde se dá pronajmout bazén, nebo je tam moře. To je asi klíčové – vědět, kam jedete, a znát to prostředí. To je základ. Potom je samozřejmě potřeba mít tam trenéra, který bude lidi trénovat. A záleží, kolik členů jede, podle toho je tam víc nebo míň trenérů a volí se program. Ale klíčové je znát hlavně to místo, nejet někam naslepo a pak nezjistit, kde se dá plavat.

A kdo organizuje celý výlet dohromady – dopravu, ubytování, program, stravu?

Jak si to zvolí předseda. Na kempy může jezdit i komunita ze sociálních sítí, jen parta lidí, každý si zaplatí letenky a tak dál. Jak moc je to organizované, záleží na tom, jak velký je oddíl, jakou má strukturu a z jakého důvodu to dělá.

Pro nás je teď důležitá informace, kterou jsem za ty roky nasbíral: když chci zažádat o vyšší dotaci, úřad to posuzuje i podle toho, kolik spolek potřebuje peněz za rok na provoz oddílu. Když se kemp udělá přes oddíl a stojí třeba 300 000, zvedne se obrat oddílu, tedy jeho finanční náročnost, a můžu žádat víc. Když to ale uděláme každý po vlastní ose a řekneme, že máme kemp na Kanárech, který stojí pro třicet lidí milion, řeknou nám: ukažte, kde to je. Koupili jste si to sami? To nás nezajímá.

To je hodně super tip. Takže v rámci členství mají placený i kemp?

Ne, samozřejmě. Tomu se říká vlastní zdroje. Členové si kemp koupí přes oddíl – zaplatí oddílu a oddíl to nakoupí. Takhle zjednodušeně se to řeší. A oddíl nebo spolek může pořádat zájezd jako kombinaci služeb, když to má ve stanovách.

Vím, že je rozdíl mezi cestovní agenturou a cestovní kanceláří – agentura nesmí pořádat zájezd, když je to kombinace víc než dvou služeb, jestli se nepletu. A spolek tohle může dělat, protože pořádá sportovní akci pro své členy.

Přes agenturu se nakupují zvlášť letenky a zvlášť ubytování a agentura to musí fakturovat postupně. Ale to už zabíháme jinam. Oddíl to může nakoupit a normálně i prodat. To je další výhoda spolku.

Pojďme prakticky. Řekněme, že nemáme na to jet na Kanáry nebo do exotických destinací, ale chtěli bychom někam na kemp. Máte, Karle, nějaká místa v České republice? Jezdíte po Česku na kempy? My jsme letos byli na takové triatlonové dovolené v Jizerkách, kousek od Jablonce nad Nisou, a překvapilo nás, jak je to tam super sportoviště pro pořádání kempů nebo soustředění. Je tam krásný stadion, hned vedle krytý vnitřní ovál, takže není problém, když prší nebo je špatné počasí, a kousek je super bazén, který má dokonce dráhy rozdělené podle tempa a způsobu plavání. To nás velmi překvapilo, protože tady v Brně to samozřejmě neznáme. Jaká místa jsou v Česku super podle tebe?

Záleží na období. V zimě nebo na podzim jsme si oblíbili Šumavu. V Srní je krásný hotel s pětadvacetimetrovým bazénem. To je naše oblíbená destinace, kam jezdíme každoročně jednou až dvakrát, třeba na plavecko-běžecký kemp. Je fajn, když je zima a mrzne, že člověk jde na bazén téměř v županu a nemusí nikam jet, škrábat skla, popojíždět osm nebo tři kilometry nebo jít tři kilometry pěšky.

Hlavně holky si vyfénují vlasy, pak je venku ofoukne a jsou z toho nemocné.

Takže máme rádi Srní. Teď je bazén nebo wellness centrum v rekonstrukci, ale za mě je to úplně top destinace na plavecké soustředění. Plaveme tam dvakrát denně, do toho chodíme klusat a mají tam fantastickou restauraci – to musím pochválit, vaří tam dokonale. Samozřejmě je to čtyřhvězdičkový hotel, takže cena je vyšší a dá se to udělat i levněji. Ale když člověk bydlí levněji někde v penzionu, někam dochází a musí si rezervovat bazén, a pak to všechno sečte, zjistí, že zase až tak moc neušetřil.

Když jsem byla na organizovaných soustředěních, nejhorší mi přišly právě přejezdy. Když ubytování není přímo u bazénu, tráví se na tom hodně času. Přijde mi blbé, že v momentě, kdy máš regenerovat, trávíš čas na přejezdu, a pak se to dohromady nasčítá. Navíc někdo to auto musí řídit.

Právě. Když už člověk investuje čas i nějaké peníze, radši si malinko připlatím a mám plný komfort, aby soustředění bylo fakt plnohodnotné. A nemám nikoho, kdo by tam nechtěl jet kvůli tomu, že je to o 1 500 dražší. Jezdí se většinou na čtyři dny, čtvrtek až neděle, takže by kvůli tisícovce v uvozovkách nikdo nechtěl jet jinam a pak někam chodit pěšky.

Šumava nám tedy umožňuje výborně plavat a běhat. Když bychom chtěli kemp, kde by byla i cyklistika, další naše oblíbené místo je Nové Město na Moravě. Mají tam plavecký bazén a je tam krásná cyklistika, jak na horských, tak na silničních kolech – na Vysočině jsou perfektní silnice. Není tam velká aglomerace, takže ani provoz tam není šílený. A protože máme členy po celé republice, je Nové Město téměř uprostřed, takový kompromis. A navíc tam bydlí jeden z našich plaveckých trenérů, takže to pro nás dává smysl a velice rádi se tam vracíme.

A pak menší města – jak říkáš, Jablonec, super je i Vrchlabí, kde je dráha, bazén, všechno. Jezdívali jsme do Prachatic, to je malé město, ale bazén a dráha jsou od sebe sto metrů a je tam krásná cyklistika, když nejsou prázdniny a není sezóna. Byli jsme i v Táboře, ten je fantastický. Je tam cyklistický areál Komora, kde se jezdí cyklokros, a má tuším nějakých 900 m asfaltového oválu, takže se tam s děckama dá trénovat i na triatlon, třeba přechody. Je tam cyklostezka, bazén, dráha a běhání kolem řeky Lužnice. Těch míst je spousta a snažíme se to střídat, aby to lidi neomrzelo.

To je úplně super. Na závěr tématu triatlonových kempů mám záludnou otázku. Setkali jste se s tím, že předposlední den jsou všichni triatlonisti úplně unavení, protože tréninku bylo strašně moc? Jedou se vysoké objemy, tři fáze denně, a motivace chybí, už se nám moc nechce. Máš nějaký tip, jak skupinku ještě zaktivovat, aby poslední den do tréninku zabrala?

Nemám. Nestalo se. Je to přirozené: když má kemp čtrnáct dnů, je člověk desátý den v pohodě a dvanáctý, třináctý už je mrtvý. Když má kemp sedm dnů, je šestý den mrtvý. I já, když jsem závodil, na soustředěních. Optimální je nastavit kemp tak, aby nebyl tak náročný a člověk nebyl poslední den zbitý a přetrénovaný.

Ale když je hezké počasí, zvlášť když v Čechách mrzne a prší a tam je sluníčko, je to velká motivace trénovat, protože člověk ví, že se za dva dny vrátí do toho hnusu. Takže motivací je sluníčko a teplo. A když je trénink nastavený rozumně, s motivací problém není. Nejhorší je, když hobík trénuje sedm až deset hodin týdně a pak jede na kemp a dá si třicet. To samozřejmě dopadne tak, jak říkáš, to nemůže přežít. Nárůst musí být nějak rozumný, ne z nuly na sto.

Takže držíte programy soustředění v míře?

Snažím se. Je to těžké, protože se tam ještě musí najet. Pokaždé říkám, že to bude míň hodin, a úplně se mi to nepodaří. Ale snažím se držet aspoň tréninky – brzdit kluky, aby se neodpálili první dny, protože pak to nesou celé soustředění. Jsem takový brzdič. Když s nimi nejedu já a jede s nimi někdo jiný, nebo jedou sami, stanou se z toho závody a přijedou strašně vysmátí. Jen co Karel není, hned se závodí.

To je odpověď na tvou otázku – vůbec se do bodu, kdy jsou všichni mrtví, nedostanete, protože soustředění není přepal, ale je koncipované s rozmyslem pro výkonnostní skupiny, které tam jedou, aby se to nepřepálilo.

Je to strašně těžké, protože se na to člověk těší, zaplatí peníze, musí tam odletět, připraví se na to, pár dní předtím už netrénuje, protože jede do tepla, takže je nabitý. A první den má pocit, že může servat všechno. Ten první den je kritický, protože má pocit, že dá hned sto dvacet procent, protože je v pohodě. A pak už jsou to nevratné stavy, které člověk nese a postupně se to jen zhoršuje. Není z toho cesta ven. Takže klíčový je první a druhý den na soustředění, aby se člověk rozjel a rozehřál, protože krize potom přijdou. Oni fakt přijdou a já všechny strašně varuju.

Karle, pojďme na závěr podcastu ještě na jedno téma. Od začátku zmiňujeme, že jsi trenér s dlouholetými zkušenostmi. Měl jsi během trenérské kariéry nějaké aha momenty, kdy jsi změnil svůj trenérský přístup? Že sis dlouho myslel, že je něco nějak, a pak se něco stalo nebo sis něco přečetl a změnil jsi pohled – co se tréninku týče, nebo triatlonu jako takového?

Určitě. Řekl bych to jednoduše: každý člověk se celý život učí, takže i moje trenérská profese se pořád vyvíjí se zkušenostmi. Rukama mi prochází mládež i dospělí, hobíci i výkonnostní sportovci, a s každým natrénovaným člověkem a s každou sezónou roste nějaká zkušenost. Pořád jsou nové věci a nové trendy. Myslím si, že není trenér, který by si řekl, že už je hotový, každý má nějaký vývoj. Těším se, k čemu zase dospěju v tomto roce, a snažím se vždycky posunout dál, aby to mělo efekt.

Pro mě je klíčové, aby ti kluci a holky, co trénují, byli zdraví. Ne úplně úspěch na závodech, ale aby je sport bavil, hlavně byli zdraví a užívali si každý trénink. Proto jsou možná někdy tréninky podhodnocené, ale pro mě je pořád prioritou zdravý sportovec, ne vítěz po operacích.

A u vás ještě motivovat děti ke sportu, když máte v klubu děti – to je obrovská věc. Napadá tě nějaká konkrétní změna v tréninkovém přístupu, kterou jsi udělal za poslední pár let nebo minulý rok?

Asi bych to zhodnotil tak, že méně je více. Zařadil jsem možná víc odpočinku a víc regenerace. V dřívějších letech jsem asi hodně tlačil na pilu a snažil se vytřískat maximum. Myslím si, že teď jsem dospěl k tomu, že je čas se trochu zklidnit a zvolnit, a odpočinek taky dělá svoje – hodně se podceňuje. Lidé pak mají pocit, že mají volno, a jsou nervózní, že nemůžou jít trénovat. Tam je asi největší změna, kterou jsem udělal.

A konkrétně u tebe se to projevuje tak, že svěřenci napíšeš jen den volna, nebo mu zkusíš aktivně říct, že by měl fakt ležet a odpočívat?

Je to individuální. Kdo začíná, potřebuje volna výrazně víc než ten, kdo trénuje třicet let – když si ten dá dva dny volna, úplně se rozhodí. Zvlášť u někoho, kdo trénuje celoživotně a má natrénované mraky hodin, nebo je to bývalý vrcholový atlet. Trénoval jsem tady jednoho kluka od nás, který byl atletem už od osmnácti, teď je mu přes padesát a vedl jsem ho asi tři roky. Pořád měl sedmnáct hodin týdně, a když měl volno, měl tam mini aktivity: chci si zaposilovat, chci si zaklusat a projet se na trenažéru. Ale vím, že mu to dá víc, než kdyby jen chodil doma kolem židle. Zaprvé by se zbláznil psychicky a zadruhé by ho tělo začalo bolet a nic dobrého. Takže je pro něj lepší si jít zaklusat než mít úplně den volna. Tělo se jinak zastaví, zatuhne a člověk se pak musí znovu odrážet.

Když o tom tak přemýšlím, myslím, že jsem taky svému trenérovi do plánu napsal, že mi poslední dva dny volna neudělaly dobře, že jsem se cítil fakt špatně. A jak jsem zase naskočil do tréninku, najednou jsem se cítil dobře.

Já třeba píšu regenerační aktivitu – vyplavat se na půl hodiny nebo jet na kolo patnáct kilometrů, prostě výlet na pivo a zpátky. Je to víc, než sedět doma.

Jo, dám si pivo.

Ale každý to má jinak. Někoho to spíš unaví a je to ještě horší, takže potřebuje mít úplně den volna a fakt si odpočinout. Je to pak o poznání toho člověka, je to různé.

Super, ale já preferuju aktivní volno.

Karle, moc děkujeme, že jsi navštívil náš podcast, popovídal nám o tom, jak vést klub, a předal nám praktické tipy. Myslím, že tu zaznělo hodně super praktických tipů. A za nás je to dneska asi všechno. Nezapomeňte nás sledovat na Instagramu, dát odběr na YouTube a pořád jsou k dispozici naše mikiny a trička na našem e-shopu shop.druhafaze.cz. Kdybyste v Brně nebo kdekoliv hledali klub, ke kterému se přidat, můžete, jak Karel říkal, napsat předsedovi klubu…

Nebo stačí navštívit nějaký trénink a domluvit se s trenéry.

Možná, když řeknete, že jste z Druhé fáze, budete mít nějaké plusové body.

Pohoda.

Milí posluchači, mockrát děkujeme, že jste doposlouchali až sem. Pokud se vám epizoda líbila a zazněly tu praktické tipy, které třeba použijete, budeme moc rádi, když podpoříte náš podcast skrz platformu Buy Me a Coffee, kde můžete zakoupit nahrávací minuty.

Karle, moc ti děkujeme. Snad někdy příště.

Určitě, nebo někde na tréninku na oválu.

Ideální. Tak jo, ahoj.