50# Mezi námi: Challenge Roth, Ironman Frankfurt, Hamburg a další novinky

Ahoj, já jsem Karolína. A já jsem Samuel. A společně vás vítáme u další epizody triatlonového podcastu Druhá fáze. Moc děkujeme za všechnu podporu na Buy Me a Coffee, kde nám můžete přispět na nahrávání našeho podcastu zakoupením nahrávacích minut. Jsme moc rádi, že si mnozí z vás udělali radost naším merchem. Objednat si ho můžete na e-shopu shop.druhafaze.cz a jeho zakoupením podpoříte náš podcast. Moc děkujeme také partnerům našeho podcastu – seznam všech partnerů i s výhodami pro vás, naše posluchače, najdete v popisku pod epizodou.

Na co se dneska podíváme? Bude to klasická epizoda ve stylu Mezi námi, kde probereme události z triatlonového světa z poslední doby. Podíváme se na uplynulé závody, jako je Challenge Roth, IRONMAN Hamburg nebo IRONMAN Frankfurt, na nové technologické vychytávky a na to, jak nám jde příprava na Hradec Králové.

A ještě než začneme, chtěli bychom poděkovat vám, našim posluchačům, kteří nám dali hlas v anketě Podcast roku. V jednotlivých kategoriích se zveřejňují místa do 20. místa. Tam jsme se letos bohužel neumístili, ale víme, že jsme skončili na krásném 25. místě, takže jsme tam skoro byli – a to díky vám. Ještě jednou moc děkujeme a věříme, že příští rok se nám povede triatlon protlačit do vyšších příček.

Počkej, 25. místo v kategorii sport je velice dobré umístění. To je, jako když jsi na IRONMAN World Championship v první třetině. S těžkými soupeři, jako je Oktagon, fotbal nebo formule. Je vidět, že triatlon nabírá na popularitě.

Než se do toho pustíme, máme tu naše klasické okénko – jak nám jde aktuálně trénink. Tak já začnu. Klepu na tenhle stůl a doufám, že můžu říct, že s tréninkem už je to dobré. Hlavně jsem konečně zase zdravý. Naposledy jsme se o tom bavili po Czechmanu. Týden po Czechmanu, v sobotu, jsem si šel zaběhnout půlmaraton v Olomouci.

Měl jsem tam několik neznámých. První byla právě to, že to bylo týden po Czechmanu, to je trošku přepálené. Na druhou stranu někteří si dávají celého ironmana každý týden, takže to zas tak špatné být nemůže. Druhá neznámá byla, že se běží v 7 večer, což je nestandardní. A taky bylo poměrně horko, ale to už tak velká neznámá nebyla. Každopádně si myslím, že největší problém byl v tom, že jsem to na začátku přepálil. Přecenil jsem své síly, běželo se mi velmi dobře až do pátého kilometru a pak to šlo jen z kopce.

Co bych na tomhle závodě chtěl hlavně ocenit, byla fanouškovská atmosféra. Řekl bych, že byla dokonce lepší než v Praze. V Olomouci byl snad na každém kilometru někdo, kromě jednoho nebo dvou kilometrů, které se běží mimo město. Po zbylých 19 kilometrech všude někdo fandil a bylo to strašně super. Takže kudos fanouškům z Olomouce. A je to taky RunCzech, jako Praha.

A jak se projevilo závodit týden po závodě? Nechci říct, že to s tím souvisí, ale bohužel jsem pak onemocněl, dva týdny jsem vůbec netrénoval a nakonec jsem se ani nezúčastnil Moravianmanu, na který jsem se těšil. Ale bylo to tak, jak to je. Teď jsem zase zdravý a trénuju. Připravuju se na IRONMAN 70.3 Hradec Králové a nepřipravuju se sám.

Kolikátá je dneska tvoje fáze? Dneska je to moje druhá fáze. Myslíš, že nahrávání podcastu je třetí fáze? Ta se ale hodí k našemu názvu.

Takže nepřipravuješ se sám? Nepřipravuju. Poprosil jsem trenéra Šimona Vojáčka z Trénuj efektivně, jestli by mě nepřipravil na Hradec. Asi jsem mu dal poměrně nelehký úkol, protože jsem ho poprosil šest týdnů před závodem, a ještě jsem onemocněl, takže času není moc. Ale musím říct, že je to zatím super. Ty jsi tady v podcastu zmiňovala, že jedním z důvodů, proč sis taky vyhledala trenéra, byla velká mentální zátěž – pořád jsi musela přemýšlet nad tréninkem. A teď je úplně super, že nad tím vůbec nemusím přemýšlet.

Pecka. Hlavně trenér přinese úplně nový impuls. Ty tréninky byly opravdu koncipované jinak, on tam viděl ty nedostatky. Já jsem prostě nějak trénovala, ale on šel na to strategicky a tréninky byly úplně jiné. Takže teď jdeš v mých šlépějích – já jsem trénovala s trenérem na svůj poslední závod a ty teď taky na svůj.

Přesně tak, takže jsem zvědavý, jak to půjde. Snad už konečně prolomím těch 5 hodin, na což se mě po Czechmanu ptali úplně všichni.

A co tvůj trénink? Já jsem naposledy jela Moravianman, kde jsi mě teda zradil a nepotkali jsme se na trati, kde jsme si mohli poměřit síly. Nejlepší bylo, že se i startovalo dohromady, takže to byla ideální trať na poměřování sil. A měla jsem ještě natrénováno. Od té doby mám takovou tréninkovou pauzu.

Moravianman možná krátce vyhodnotím, protože loni jsme tam nebyli ani jeden, takže jsme se o něm ještě nebavili. Je fajn, že je to lokální, náš český závod. A překvapilo mě, jakou má příjemnou, rodinnou atmosféru. Bylo to úplně něco jiného než IRONMAN. Jdeš si pro jídlo a chodí si tam pro něj všichni, i support, takové všechno neoficiální. Samozřejmě pravidla tam byla, jezdí tam hodně rozhodčích, ale v zázemí to bylo velmi rodinné a příjemné.

Nádherné je tam plavání, ten štěrkáč je ještě čistší než Hrádek. Plavali jsme bez neoprenu, protože bylo extrémní horko. Na dlouhém triatlonu jsem slyšela třeba Lukáše Kočaře, že udělali chybu, že si neopren brali, protože se v té vodě fakt vařili.

Cyklistika byla na uzavřené trati, takže v pohodě, jezdilo tam hodně rozhodčích, docela foukalo a bylo horko. Asfalt kvalitní, normální asfalt na Zlínsku, abych byl náročný. A bylo strašně horko, takže myslím, že jsme si všichni říkali, hlavně že neběžíme dlouhý triatlon a běžíme jen tu kratší trať. Je ti blbé si říkat „já už nemůžu“, když víš, že ten, koho předbíháš, má před sebou třeba ještě 30 kilometrů, zatímco ty se za zatáčkou otočíš a poběžíš domů. V těch zhruba 40 stupních je fakt náročné závodit.

Krásné bylo, když první závodníci dobíhali do cíle – vypouštěli tam ohňostroje a mělo to fakt atmosféru. A neskutečná byla práce Martina Vinaře a týmu 226, kteří celý závod mapovali živě – live stream na YouTube a obří obrazovka. Všechno jsme tam viděli, jako bychom byli uprostřed nějakého světového závodu, a ne v Otrokovicích. Večer předtím jsme plavali v tom štěrkáči, obrazovka už byla zapnutá, běžel na ní nějaký závod, my jsme plavali ve vodě, dívali se na velkou obrazovku a říkali si, to je pohoda.

To jsem chtěl právě zmínit, protože já jsem to sledoval v nemoci doma na počítači a bylo to strašně super. Říkal jsem si, jaká je to luxusní věc, že můžeme sledovat náš český závod v Otrokovicích v hodně podobném formátu, jako sledujeme velké ironmanské závody. Klobouk dolů před 226, to byl highlight celého závodu.

Ještě se mi líbilo, že když jste doběhli do cíle, pořadatel si s vámi cinknul šampaňským. Já jsem dostala skleničku, ostatní říkali, že si nedali, což nechápu. Chtěla jsem s ní jít dál, ale zastavili mě – a hned za cílem byly studené, ledové sprchy. To by mělo být všude, hned za cílem. Takže to bylo super.

To je k našemu tréninku asi všechno. Speaking of závody, kde v cíli dostaneš alkohol – tento víkend se jel Challenge Roth a tam se polévali pivem. Samozřejmě ne všichni, myslím, že ho dostali první tři. Přišel takový starý pán, dědeček, který vypadal, že moc neví, co tam má dělat, a vždycky závodníkům předal obrovské pivo od pivovaru, který závod sponzoruje. Oni si ho většinou vylijou na sebe. Kristian Blummenfelt to udělal fakt poctivě, vylil ho na sebe a měl otevřenou pusu, takže si pravděpodobně i lokl. U Lucy Charles-Barclay to bylo spíš strategicky.

Já bych se pivem polít nechtěl. Myslím, že to není něco, co každý chce. Když mi dají do ruky alkohol, tak ho vypiju. Ale to pivo mohlo mít tak dva litry, nevím, jestli bys ho vypil.

Zpátky k samotnému závodu. Challenge Roth je legendární závod, který se jede v Německu. Je označený jako Challenge, ale zároveň stojí trošku mimo organizaci Challenge. V podcastu jsme říkali, že organizaci Challenge koupila T100, ale tenhle závod k tomu nepatří – je to taková samostatná jednotka. Stalo se tam o víkendu několik hodně zajímavých věcí, které bychom mohli probrat.

Začnu závodem chlapů. Asi to každý ví, ale na prvním místě skončil Sam Laidlow, který podle všeho stanovil nový světový rekord na vzdálenosti celého ironmanu – 7:21:04. Tam je sice kopec, ale není extra velký a říká se, že je to rychlá trať. U těch světových rekordů si ale říkám, jestli má smysl je na vzdálenosti ironmanu stanovovat, protože každý závod je úplně jiný. Světové rekordy si dokážu představit v atletice, kde je všechno přesně dané a precizně změřené, vzdálenost je vždycky stejná a měnit se mohou maximálně povětrnostní podmínky.

Stejně jako když chceš útočit na můj čas na úplně jiném závodě. Ty musíš počkat na příští rok, až bude Czechman. Ale ani to vlastně neplatí, protože trať bude zase jiná.

Tenhle závod je navíc specifický v několika věcech. Uvádí se, že je tam až 7 500 dobrovolníků. Když jsem závod sledoval, moc jsem nechápal, že dobrovolníci jsou v převlékacích stanech a pomáhají ti s převlékáním. Sundají z tebe třeba neopren, nebo naopak vysypou z pytle všechny věci a začnou je na tebe dávat – kšiltovku, brýle. Zajímalo by mě, jestli bys to chtěla. Já osobně ne.

Asistent po ruce se mi líbí, ale sundávat neopren se mi neosvědčilo, protože kluk, co mi ho sundával na jednom závodě, to očividně nikdy nedělal. Sundala bych si ho sama rychleji. Ale líbilo se mi to třeba na Challenge v Šamoríně: mohla jsem si opláchnout písek, oni pak vzali neopren, hodili ho do tašky a tašku si vzali, takže nemusíš rvát neopren do tašky a chodit s ní. To je super služba. Nechci, aby mi dávali brýle na hlavu, protože chci všechno sama a něco zapomenou, ale ponožku by mi klidně nandat mohli.

Mně se líbí služba, že mi někdo pytel podá, ale všechno si vysypu sám, sám si to hodím na sebe, sám to zase dám do pytle a ten pytel někomu předám. Na závodnících jsem jasně viděl, jak tam vzniká chaos. Každý dobrovolník chce s tím nejlepším úmyslem co nejvíc pomoct, najednou se kolem tebe objeví tři, všichni na tebe dávají věci a závodník neví, co se vlastně děje. Nevím, jestli by mi to pomohlo.

Ale zpátky ke světovým rekordům. Řekněme, že ti to pomůže a ušetří spoustu času v depu. Na jiném závodě na vzdálenosti celého ironmanu tenhle servis nemáš, stojí tě to pár minut navíc a je to vlastně jiný typ závodu. Takže za mě jsou ty světové rekordy horko těžko porovnatelné.

Celkové pořadí: první byl Sam Laidlow, druhý Kristian Blummenfelt a třetí Rico Bogen.

U Sama Laidlowa byla ještě jedna kontroverze, kvůli které mi upřímně trošku klesl v očích. Challenge Roth má ikonický kopec, jmenuje se Solarer Berg. Není zas tak velký, ale je ikonický tím, že se tam udělá štrůdl lidí, kteří ti fandí a jsou fakt blízko tebe. Takový typický záběr, jaký známe z Tour de France, když závodníci stoupají do kopce, kolem nich se shromáždí lidi a ty si u kamer říkáš, že to nestihnou uhnout – a vždycky uhnou.

Na Challenge Roth se cyklistická trať jede na dvě kola. V prvním kole profíci Solarer Berg projedou čistě sami, ale ve druhém tam už mají age-groupery, a to je ten problém. Sam Laidlow měl před sebou několik age-grouperů a snažil se je předjet přímo na tom kopci mezi všemi fanoušky.

Co má dělat, když chce udělat světový rekord? Já vím, ale on těm age-grouperům vyloženě dával loket, narážel do nich. Jeden dva to ustáli, ale třetí už ne. Nespadl na zem, ale spadl na fanoušky a ti ho vrátili zpátky. Zajímá mě i názor našich posluchačů, co si o tom myslí. Vím, že těm profíkům jde o živobytí, v sázce je hodně peněz, ale myslím si, že to má nějaké hranice. A tohle je ta hranice.

Solarer Berg je bohužel takhle udělaný. Je to jedna z věcí, která je na závodě ikonická, a hodně závodníků se na ni těší. Ale nese to tu nevýhodu, že se tam profíci zasekávají.

Slyšel jsem, že když se snažil toho hobíka předjet, narazila do něj malá holčička. To ho rozhodilo natolik, že narazil do hobíka vlevo a ten spadl na fanoušky, kteří ho vrátili zpátky. Za mě to bylo na hraně a sport by neměl jít na úkor bezpečnosti.

Na Tour de France si v posledních etapách taky leckdo rozsekal. A když ve sjezdu nebo v zatáčce stojíš na silnici a projíždí tam cyklisté rychlostí šedesát, to je průšvih.

Na pozitivnější notu – poslední věc za mě. Poslouchal jsem rozhovor, který s ním Jan Frodeno dělal hned po závodě pro svůj podcast, a Sam Laidlow tam řekl jednu strašně hezkou věc. Já jsem po Czechmanu říkal, že nejhezčí moment závodu je, když se všichni setkáme v cíli. A to samé řekl Sam Laidlow – že nejhezčí na celém závodě bylo, když se v cíli potkal s celým svým týmem a rodinou. Říkal jsem si, že tohle je společná věc závodění z pohledu hobíka i profíka. Moc společného tam jinak není, ale tohle je takový spojující element.

Chodit fandit je pro okolí v pohodě, když máš jednoho ironmana za rok. Profíci závodí vlastně strašně málo oproti jiným sportovcům – možná proto, aby to jejich okolí nepřestalo bavit.

Závod ukázal zajímavou věc: Kristian Blummenfelt není neporazitelný. Sam Laidlow to zvládl. Bral to Kristian tréninkově? Nemyslím si. U Lucy říkali, že potřebují data point, aby mohli ohodnotit její aktuální fitness, protože si nebyli jistí, a tak si řekli, že by bylo super zajet si Challenge Roth. Kristian to ale chtěl vyhrát. Má ten slavný citát, že víc bolí prohrát. Bolest během závodu, když se musíš překonat na běhu nebo na kole, je pro něj menší než ta, když prohraje. Takže Kristian prohrávat nechce.

V ženách se stal takový malý zázrak – nikdo nečekal, že vyhraje Alanis Siffert, v čase 8:09:09. Já jsem o ní do tohohle závodu vůbec neslyšel. Je to závodnice ze Švýcarska, je jí 24 let a jezdí primárně závody T100. Už to, že maraton na Challenge Roth zaběhla rychlejším tempem než půlmaraton – vlastně ani ne půlmaraton, 18 kilometrů – v posledním závodě T100, mluví dost jasně o tom, že to byl trošku zázrak. Její výkon byl naprosto dominantní od začátku.

Já jsem samozřejmě fandil Lucy, ale Alanis si to zasloužila a bylo to neskutečné. Třetí skončila Daisy Davies.

A Lucy tam udělala nějakou změnu outfitu. Vůbec jsem to nepochopila. U Lucy toho bylo víc, tak pojďme od začátku. Klasicky vyplavala jako první, ale udělala velkou chybu v depu – vzala si kolo a běžela s ním, aniž by si nasadila přilbu. Ta byla na kole. To není v rámci pravidel, takže se s kolem vrátila, zastrčila ho zpátky na místo, vzala si přilbu a pak zase vzala kolo. Myslím, že penalizovaná nebyla. Hlavní je, že se vrátila. Běžela s ním naštěstí jen asi 5 metrů.

Pak se vrátila z kola a běžela do převlékacího stanu a tam nastal totální chaos, protože se chtěla celá převléct. Ani kamery nevěděly, kde je, a ona nevěděla, kde se má převléct. Pomocníci jí chtěli začít pomáhat, ale ona si řekla, že se musí převléct, a oni nevěděli, co mají dělat. Bylo to trošku zvláštní, ale nějak se to vyřešilo a Lucy se převlékla z kombinézy do klasického atletického dvoudílného úboru. Anglicky mluvící komentátoři tomu říkali „bikini style“.

Za mě je to velmi zajímavé a upřímně mě to inspirovalo. Úplně takhle bych asi nešel, ale říkal jsem si, že bych se možná na Hradci převlékl, protože triatlonová kombinéza není na běh úplně ideální. Trošku tě stahuje a v horku to nemusí být nejlepší, kdežto volné tílko je fajn. Jenom v tílku budeš vypadat jako člen štafety.

Proč to udělala? Ptali se jí na to a bylo to kvůli horku – chtěli si to otestovat před Konou. Minulý rok si všichni pamatujeme, že Taylor Knibb a Lucy běžely na prvních dvou místech a obě nakonec závod nedokončily kvůli přehřátí. Nevím, jestli ti pomůže, že máš víc odhaleného těla. Když se podíváme na národy, kde je takové počasí normální, mají vždycky dlouhý rukáv, něco bavlněného nebo lněného, a jsou celí zahalení. Teoreticky by to ale mělo být pohodlnější pro běh.

Viděla jsem teď nějaký výstup, že to testovali v tunelu a je to o 32 wattů horší. Na kole, takže to je v pohodě. Přesně tak – teď je trend, že se triatlonové kombinézy dělají primárně aerodynamické a hydrofobní, aby odpuzovaly vodu. Materiály, které se na to použijí, nejsou dělané tak, aby tě co nejvíc chladily nebo byly co nejlehčí, aby se ti v nich dobře běželo. Když uděláš kombinézu maximálně aerodynamickou a na druhém místě hydrodynamickou, trpí tím třetí disciplína, běh. Takže převlečením můžeš něco získat. A kdysi se takhle závodilo.

Ten závod je zvláštní ještě v dalších věcech. Pytle máš poházené na zemi, kdežto my je obvykle známe pověšené na háčcích. A úplně šílené mi přijde, že cílovou pásku, kterou klasicky protrhne vítěz, dají prvním třem závodníkům. Já jsem viděla Lucy s páskou a přitom jsem věděla, že nevyhrála, takže jsem byla hrozně zmatená. Bylo vidět, že se snaží, aby se jí páska dotkla co nejméně a co nejrychleji skončila na zemi, protože jí to vůbec nedávalo smysl. Nechceš mít fotku s páskou, když nejsi první.

A Daisy, která byla třetí, se stala nemilá věc – těsně před cílem zakopla a spadla. Vypadalo to, jako by chtěla pásku podlézt, aby se jí vyhnula. To je samozřejmě vtip. Ale jestli něco na tomhle závodě nechápu, tak je to zrovna tohle.

Na druhou stranu já bych měla spoustu pásek, protože jsem vždycky druhá nebo třetí.

Na Instagramu jsem ještě viděl záběry fronty lidí, kteří čekali na zakoupení startovného na příští rok. Stanovali a fronta měla skoro 2 kilometry. Neskutečné. Ale je to velký závod – dalo by se říct, že na ironmanské distanci je to druhý největší závod po Koně. Je to ikonický závod a každý si ho chce zajet.

Challenge Roth byl krásný závod. Zajímavé bylo i to, že jsem v neděli dokončil sledování Challenge a mohl jsem pokračovat Tour de France. Máme velký cyklistický svátek, který začal teď o víkendu. Je to jediná grand tour, kterou přes rok sleduju – nevím proč, ale baví mě jen Tour de France a strašně si to užívám.

Teď jsem na Instagramu viděl video, kde se někdo ptá, jaké máš plány na další týden, a byl tam jen prostřih na Tadeje a Jonase a nad tím napsané „pondělí“, pak další prostřih, jak jedou další etapu, a „úterý“ a tak dál. Přesně to popisuje moje plány na následující tři týdny – kromě tréninku.

Jsem strašně zvědavý, jak to dopadne. Letos ani nevím, komu fandím. Možná Mathiasu Vackovi, což je český závodník, který letos jede za Lidl-Trek. Natáčíme po páté etapě a ve všech etapách se nějakým způsobem projevil. Je super, že máme na tak velkém závodě české zastoupení. Dneska vyhrál Decathlon a já fandím Decathlonu.

Na cyklistických závodech české zastoupení máme a já pořád čekám na českého profíka, kterého uvidíme na velkých triatlonových závodech, jako je Challenge Roth nebo ironmanské závody.

Musíme připomenout, že loni jsme k Tour natáčeli zajímavou epizodu s Liborem Meišnerem z Bikepoweru, který nám pomohl zorientovat se v tom, jak takový velký závod probíhá a co se řeší z pohledu mechanika. Natáčeli jsme přímo u něj v prodejně a servisu. Pokud jste ji ještě neslyšeli, nalinkujeme vám ji v popisku pod epizodou.

Pojďme na ironmanské závody, které proběhly, protože jich za uplynulé období bylo zase několik a všechny byly v něčem zajímavé. Pojďme pozpátku. Jeden velký, který nás zajímá, je IRONMAN Frankfurt. Byla tu vlna veder, která nebyla úplně příjemná. Jak se ti sportuje nebo trénuje v horku? Máš to ráda?

První vedro nastoupilo v Šamoríně naprosto nečekaně, z 15 na 30 stupňů, a to bylo nepříjemné, protože neproběhla aklimatizace. Pak byla velká vedra na Moravianmanu. Chladila jsem se hodně v každé kádi, a to jsem běžela jen těch blbých 10 kilometrů nebo kolik to bylo. Pak jsem si doma pustila klimu. Ale mně to nevadí – mám radši, když je horko, než když je zima a ve 3 odpoledne tma. Připomíná mi to Jižní Ameriku.

Sportování ve vedru je náročnější, ale co mi na horkách fakt vadí, je všudypřítomná klimatizace. Vyjdeš z 38 stupňů venku do 20 uvnitř a pak zase zpátky, a to mě vždycky odrovná.

A jsou lidi, kteří v takových podmínkách museli závodit, nebo chtěli a nemohli. IRONMAN Frankfurt byl kvůli horku zkrácený. Udělali z dlouhého ironmana něco jako devadesátku. Plavání bylo klasické, celé ironmanské, kolo myslím 120 kilometrů a běh půlmaraton. Někde jsem viděla hlášku, že je to 90.3. Kdybychom byli dostatečně rychlí matematici, určitě bychom si to přepočítali, ale já to teď nezvládnu.

Představ si tu situaci: celou dobu trénuješ na celého ironmana, je to tvůj první ironman a těšíš se, až proběhneš cílovou páskou, zazvoníš na zvonec a konečně o sobě můžeš říct, že jsi ironman. A najednou jsi postavený do situace, kdy jsi přihlášený na závod – asi bys ho měl odjet, protože stál 20 000 a trénuješ na něj dva roky – ale není to ironmanský závod. Kolo na 120 místo 180 budiž, ale maraton mi přijde jako to zlomové. Je to nepříjemné. Myslím si, že by měli mít možnost si to přeložit. Mě by to fakt mrzelo.

Zase se na to musíme podívat i z pohledu pořadatele. Závod není jen o závodnících – je nutné zajistit bezpečnost všech lidí na trati, všech dobrovolníků, pořadatelů, obce i diváků, protože i oni jsou na trati celý den vystavení horku a na ně musíme v takových podmínkách myslet. V městě můžeš počítat s tím, že kvůli horku bude víc incidentů i obecně, a plán záchranných služeb musí počítat s tím, že obslouží město i akci a nenadálý příval incidentů. Pokud to nedokážou zabezpečit, byl by to hrozný průšvih.

Z toho důvodu to patrně zrušili v Nice, což je druhá věc, která se pojí s horkem. Úplně stejný víkend se měl jet IRONMAN 70.3 Nice. Přestože je to stejná organizace, postavili se k tomu jinak a závod byl úplně zrušen. Zrušení nakonec neinicioval samotný IRONMAN, ale město – bylo to na žádost starosty. On asi ví, jaké tam mají kapacity zdravotnictví a jaký mají v nemocnici traumaplán, a dokázal vyhodnotit, že na to nejsou připravení.

A teď si říkám, co je horší – jestli aby mi závod úplně zrušili, nebo abych byl postavený do situace, kdy musím jet závod, který jsem jet nechtěl. V Nice nabídli refund nebo transfer, takže to mi přijde jako lepší varianta. Ve Frankfurtu musíš jít závodit, a ještě nejsi ironman. Ale máš batoh. A třeba už máš připravené tetování.

Kájo, do konce podcastu nedělej nic jiného, než že budeš v hlavě počítat, kolik to bylo. Napište nám rovnou odpověď do komentářů pod video. Hrajete o slevu na Druhou fázi. Dělám si srandu.

IRONMAN Frankfurt je zajímavý ještě tím, že je to taky závod ze série IRONMAN Pro Series, a to pouze mužský. Závodí tam jako profíci jen chlapi a vyhrál to Casper Stornes. Norové letos naprosto dominují.

Před těmi dvěma závody jsme měli ještě jeden, IRONMAN Hamburg, a ten byl zvláštní zase v něčem jiném. Stala se tam nepříjemná věc – na trati se dost pravděpodobně schválně objevil nepořádek. Nějaké střepy, špendlíky nebo železné jehlice, které způsobily, že strašně moc závodníků dostalo defekt. Myslím, že to bylo až kolem 150 závodníků.

Pravděpodobně to tam dal někdo, kdo chtěl vyjádřit svůj nesouhlas s tím, že se tam závod jede. Strašně moc závodníků závod nedokončilo, nebo dokončilo v čase, který vůbec nechtěli, protože museli řešit tuhle nepříjemnou situaci. Nevím, proč to někdo dělá. A pak je otázka, jestli to IRONMAN neměl nějak zajistit. I to patří k bezpečnosti, kterou bys měl na trati zajistit. Jenže na 180 kilometrech to nejde – i když na Tour de France to dělají každý den, takže asi nějak to jde.

Je to smutná situace. A ještě zvláštní je, že závodníkům, kteří z tohohle důvodu nedokončili, IRONMAN myslím nabídl refund, ale pokud jsi závod dokončil, refund už ti nenabídl. To je takové nic moc. Je smutné, že se tohle děje. Můžeme jen doufat, že to byl poslední incident tohoto typu, nebo ať jich je co nejméně.

Kdyby ho chytili, měl by dostat disciplinární trest – toho, kdo chce vyjádřit nesouhlas se závoděním, bych poslal závodit. Na dlouhý triatlon. To by byl obrovský trest.

Ještě jsme neřekli jednu věc k Nice. Když byl závod zrušený, strašně moc závodníků, kteří už tam byli, se rozhodlo uspořádat si vlastní závod a celé si to zajeli sami na vlastní pěst. Bylo zajímavé sledovat na Instagramu, jak se komunita semkla. Mělo to ale i negativní dopad – jeden z těch neoficiálních závodníků jel v protisměru a srazilo ho auto.

To si myslím, že s tím moc nesouvisí. To se ti může stát kdykoli, když jedeš na kole. Někdo z toho chtěl udělat senzaci ve smyslu, že je dobře, že to zrušili, ale důvod byl úplně jiný. Je hezké, že si udělali neoficiální závod, ale bezpečnost by měla vydržet za každých okolností. O bezpečnosti na silnici bychom mohli udělat celou epizodu.

Zmínili jsme IRONMAN Pro Series a Challenge. Rád bych se podíval na to, jak se teď závodníkům v IRONMAN Pro Series daří. Pro posluchače, kteří nevědí: IRONMAN Pro Series je série závodů od organizace IRONMAN pro profíky. Je to vybraná množina závodů, ve kterých profíci sbírají body. Hraje se o každou vteřinu, protože bodování závisí na čase. Pokud jsi vítězný závodník, dostaneš maximální počet bodů a každý další závodník, který dokončí po tobě, dostane maximální počet bodů mínus počet sekund, o které dokončil po tobě. Zmiňovali jsme to už v nějaké epizodě.

Letošní ročník je zatím velmi zajímavý. U chlapů je aktuálně na prvním místě Kristian Blummenfelt, druhý Casper Stornes a třetí Gustav Iden. Teď mávám naší imaginární norskou vlajkou. Pokud jsem správně zaznamenal – na mistrovství světa ve fotbale se nedívám, ale tohle mě chytlo – Norové teď mají ve fotbale svoje, takže bychom neměli mávat vlajkami, ale veslovat.

U žen je na prvním místě Solveig Løvseth, na druhém Lotte Wilms a třetí je Kat Matthews, tvoje oblíbená závodnice. Ta na Challenge Roth nedokončila kvůli mechanickým potížím – nějaký defekt, který už nedokázala opravit v rozumném čase. Možná i proto je teď v sérii třetí a ne první. Před podcastem jsme se na to dívali a divili se, že Kat Matthews není první.

Speaking of série – slyšela jsi teď něco o T100? Mně je to strašně líto. Co s ní je? Ještě nezačala? Už začala, ale moc se o tom nemluví. Upřímně už taky nevím. T100 úplně upadla do pozadí. Vím, že existuje, ale závody jsem za poslední dobu ani nesledoval. Z nějakého důvodu už to pro mě není tak zajímavé a věřím, že to tak má hodně lidí.

Formát se hodně proměnil. Už to není tak, že v jeden víkend na jednom závodě závodí muži i ženy, je to zvlášť, závodů je méně, závodníci nejsou na smlouvu, je to celé jiné a už kolem toho není hype. Přijde mi, že IRONMAN to úplně převálcoval.

Je to škoda, protože já jsem tomu projektu strašně věřil a myšlenka se mi líbila. Takže čekáme, co bude. Možná je letošní rok jen přechodový – minulý rok něco doběhlo, příští rok začne něco nového a letošek je takový „pojďme přežít a nějak to dokončit“. Uvidíme. Za mě je zatím ticho po pěšině a jsem z toho trošku smutný. Držíme palce.

Pojďme dál. To byly závody z poslední doby, ale triatlon není jen o závodech, je i o technologiích, které máme strašně rádi, a objevují se tam novinky. Nejzábavnější novinka je pro mě plavecký roh, kdybych to měl nějak česky nazvat. Objevilo se několik profíků, kteří začali na závodech plavat s takovým rohem.

Kája před natáčením podcastu udělala investigativní práci a zjistila, že je to značka, která se jmenuje EZ Gains, a produkt se jmenuje Hydroglide. Stojí 4 500 korun a je to kus plastu, možná polystyrenu, takže beztak plave. Dáte si to na hlavu, udělá vám to na hlavě takový roh a na to si nasadíte plaveckou čepici.

Myslím si, že je to i zajímavý prostor – mohla bys do toho dát něco, co třeba chladí. Nebo tam máš balíček vyhřívací a chladicí. Takže třeba do studené vody by tě to vyhřálo. A při nárazu, třeba při bójce, by ten náraz nebyl tak tvrdý – funguje to trošku jako helma. Takže i bezpečnostní prvek. Má to vlastně docela hodně funkcí, a jen za 4 500 korun. Třeba to bude i z karbonu – a když je to karbon, musí to být rychlé.

Zajímalo by mě, jestli to reálně zvýší výkonnost v plavání. Nevím. Každopádně všichni plavci v tom vypadají dost vtipně. Proč, to necháme na vaší představivosti nebo na vaší investigativní práci, až najdete fotky. Triatlonisti začínají vypadat jako z nějakého marťanského filmu – když jdou plavat s takovou hlavou, pak si vezmou helmu, a pak si na běh vezmou bikiny.

To je novinka na plavání, která se začíná hodně objevovat mezi profíky. A Challenge Roth byl zajímavý ještě z jednoho důvodu: Canyon z něj udělal úvodní akci pro svůj nový Speedmax. Celý Challenge Roth byl vlastně jedna velká reklama na Canyon, protože Canyon je tam sponzorem cyklistické části a všem svým profíkům, co tam měli, dal nového Speedmaxe.

Můj Speedmax je jednak horší model a už starší, takže smolík. Musím říct, že se mi to kolo strašně líbí. Přijde mi, že zadní trubku udělali ještě tenčí a rozšířili předek a vypadá to moc hezky.

Zajímavé je, že první tři jezdci cyklistické části měli toho Speedmaxe a jeli spolu takovou časovku. Říkal jsem si, jestli jim Canyon nedal za úkol nějaký bonus – když budete na prvních třech místech, budete hodně vidět na kameře a s vámi i Speedmax.

Počkej, všichni profíci, co startovali na Rothu, dostali nového? Ne, jen ti, které Canyon sponzoruje. Proto jsem říkal, že první tři – byl tam Sam Laidlow, Rico Bogen a Jonas Schomburg a všichni tři jsou sponzorovaní Canyonem.

Platí, co se říká – peníze se musí točit, nesmí stát. Když si koupíš Canyon, kola se točí a peníze se točí. Pokud vím, tenhle model je ještě o sto litrů dražší než můj. To je hodně.

Ještě mě zaujalo, když jsme se bavili o závodech v horku: na Tour mají taky docela teplo a je fajn to sledovat jako inspiraci, jak teplo překonávat. Určitě jsme se o tom bavili v nějaké epizodě – vždycky mají chladicí vesty. Teď mě bavilo pozorovat, že časovkáři byli nachystaní na kolech, donesli jim kádě se studenou vodou a oni si tam museli ponořit celé ruce. Měli návleky na ruce.

Nebo jiná situace: nesli kýblíček se studenou vodou a každý závodník si do něj musel dát ruce. Očividně se jim nechtělo – vypadalo to, jako by se vody nechtěli dotknout. Když si chceš zchladit ruce, musíš je tam nechat aspoň pár sekund.

A dneska mě úplně odrovnalo, že měli v autě chladicí vanu. Ne takovou, jakou mám doma, nafukovací, ale úplně hi-tech, která ti chladí vodu, a byla v autě na zadní sedačce menší dodávky. Od té doby nepřemýšlím nad ničím jiným, než jak to tam mají zapojené. Závodník si šel zchladit, zchladil se v kádi a pak pokračoval. Spousta chladicích technologií – a všechno to jen ukazuje, že je potřeba se chladit, chladit, chladit a chladit.

To byly technologické novinky. Ještě máme jednu, máš ji ty. Vyšly nové ploutve, které se přisají na nohu. Ty jsi to neviděl? Tak to musíš ještě vygooglit, protože je to podobný bizár jako ten roh.

Teď si v hlavě představuju, že přijdeš na bazén, máš na hlavě tu aero věc a k tomu tyhle ploutve, a to už je absolutní úlet. Ploutve nejsou na patách, jsou jen na prstech, a na ty prsty se přisají, takže drží přisáté. A jsou trošku průhledné, takže to vypadá, jako když jsi marťan, který má strašně dlouhé blány.

Takže dokonalé: koupit si plavecký roh a k tomu marťanské blány a úspěch je zaručený. Ale v plavání se pořád dá inovovat a je super, že se o to někdo pořád pokouší. A nakonec je potřeba prošlapat i slepé cesty, abychom našli tu správnou.

Pět týdnů do začátku závodu IRONMAN 70.3 Hradec Králové. Čas letí, třetí ročník je před námi a určitě to bude ten nejlepší. Odhalily se trasy a my se hrozně těšíme. Připomínám, že na nově odhalené trase máte body zájmu – nenechte si je ujít, nalepte si je na rám, bude to dokonalé. Vymyšlené a naplánované mojí osobou.

Kromě naší vyjížďky IRONMAN organizuje i social swim. Ten je myslím už vyprodaný. Já tam budu, myslím, že je to úplně super akce, takže se tam se mnou potkáte. Já mám lepší program ve Francii – wine tasting. S tím se samozřejmě nedá soutěžit.

Napište nám, jak se těšíte na IRONMAN Hradec Králové a jak vám jde příprava. Na Discordu je skupinka v plném proudu, a jsou tam i skupinky na jiné závody. Připojte se na Discord, pokud tam ještě nejste, a můžeme tam probrat přípravu. Máme tam i infiltrované členy týmu, takže když padne otázka, co se na závodě může a nemůže, odpovídají zodpovědné osoby. Odkaz na Discord najdete v popisku pod epizodou, stačí na něj kliknout a jste tam.

Myslím, že to je dneska všechno, probrali jsme vše, co jsme chtěli. Doufáme, že vás naše epizoda Mezi námi, kde jsme probrali nejčerstvější a nejžhavější události z triatlonového světa, bavila. Budeme moc rádi, když náš podcast podpoříte na Buy Me a Coffee nebo nákupem na shop.druhafaze.cz. Stihne vám to přijít do dalšího závodu, takže se krásně potkáme ve stejných tričkách. Tak nás určitě poznáte a my zase poznáme vás, naše posluchače – bude to o to jednodušší, než když se zdravíme a nevíme, jestli je to posluchač, nebo kolega ze střední.

Nezapomeňte náš podcast odebírat, hlavně na YouTube, tam nám to obrovsky pomůže, ale samozřejmě i na Spotify nebo Instagramu. A budeme moc rádi, když na YouTube dáte like pod video. Za nás je to dneska všechno, mějte se krásně a uslyšíme se zase příště.