49# PhDr. Marian Jelínek, Ph.D.: Dej si po tréninku rande sám se sebou

Ahoj, já jsem Karolína. Já jsem Samuel. A vítáme vás u další epizody našeho triatlonového podcastu Druhá fáze. Mockrát děkujeme za podporu, kterou jste vyjádřili zakoupením našeho nového merche přes náš nový e-shop shop.druhafaze.cz. Mockrát také děkujeme za podporu všem našim partnerům. Jejich výčet i výčet všech výhod, které u nich máte, najdete pod touto epizodou.

Triatlon je, jak všichni víme, oficiálně sport tří disciplín. Neoficiálně je ale těch disciplín trošku víc – například výživa, regenerace, péče o vybavení. A další disciplínou, o které se myslím mluví ze všeho nejmíň, je mentální příprava, odolnost a houževnatost sportovce. A právě o tom to dneska bude. Máme velkou radost, že pozvání do našeho triatlonového podcastu přijal sportovní kouč, vysokoškolský pedagog, hokejový trenér a autor řady knih Marian Jelínek. Krásný dobrý den.

Hezký den všem i posluchačům, děkujeme.

Mariane, vy jste za svou kariéru spolupracoval nebo spolupracujete s řadou vrcholových sportovců, mezi které patří slavná jména jako Jaromír Jágr, Zuzana Maděrová a další. Vrcholový sport je odměněn úspěchem, penězi, nějakým uznáním. To je něco, co se v našem světě amatérských sportovců, takzvaných hobíků, na cílové čáře nenajde. I přesto jsme ochotní jít za hranici svého komfortu, abychom podali co nejlepší výkon. Co nás k tomu vede, i když nás v cíli nečeká sláva a bohatství?

Jestli můžu, jen na začátku – nějak jsem si neuvědomil, proč se to jmenuje Druhá fáze.

Určitě rádi vysvětlíme. Triatlon je závod o třech disciplínách, takže je poměrně těžké poskládat do týdne trénink tak, abychom se rozvíjeli ve všech třech. Typicky proto máme v jednom dni víc tréninkových jednotek. Ráno je první fáze, například plavecký trénink nebo posilovna, a odpoledne je druhá jednotka, které říkáme druhá fáze.

To má ale hodně sportů – nemusí mít tři disciplíny, v hokeji to mají určitě. My tomu říkáme dvoufázový trénink, tak jsem si říkal, co to je ta druhá. To je hezký.

Chtěli jsme pro podcast název, který

úzce souvisí s triatlonem, ale zároveň neobsahuje slovo triatlon. A čerpání informací z našeho podcastu může pro někoho být právě ta druhá fáze dne – po první fázi tréninku si pustí Druhou fázi.

Pěkný. Tak to vás poslouchají a edukujete se. Děkuju za důvěru, opravdu. Mám tedy taky nějakou zodpovědnost. Tak pojďme k věci – na co jste se ptala?

Ptala jsem se na to, co může být naše touha překonávat sami sebe. Nebo jste teď řekl, že možná je to motivace.

To byste spíš měli vědět vy. Jde o to, jestli vám to dává nějaký smysl. Jestli je to smysl měřit se sám se sebou, nebo vás baví překonávat sám sebe, protože je to krásný pocit, když překonáte únavu a jdete za určitou hranu. Nesmí to být zase moc, aby to nebyla zóna stresu. To jsou věci, které ve vás vytvoří spokojenost, dá se říct ten dopamin, a vy jste šťastní. Je to něco, co vám dělá radost.

Myslím si, že ani vrcholoví sportovci nemají primárně jen góly, body a peníze. Je to spíš symbióza a lásku k té činnosti musíte mít jednoznačně. Tomu se říká autoteličnost – uspokojuje mě už samotné dělání té věci. Vy máte radost už z toho, že jdete zaběhat, někdo na vás kouká a říká si, to jsou blázni. Když uposlouchnete Pavla Šporcla, jak hraje na housle, někdo řekne: ty vole, čtyři hodiny denně hraje na housle. Ale jeho to baví.

Musíte to milovat, a to je krásný. Mám rád lidi, kteří v životě opravdu něco milují. Připadá mi, že přibývá lidí – vidím to, když učím na vysokých školách – kteří umí relativně hodně, ale k ničemu nemají ten velký vztah, až posedlost. Takže vy musíte být trošičku posedlí triatlonem. A to je něco krásného.

Přemýšlím, že v dnešní době sociálních sítí nemusí být úplně jednoduché poznat, jestli mě ta věc baví a jestli to vychází ze mě. Dovedu si představit, že na nás sociální sítě působí ve velkém měřítku. Uvidím, že všichni kolem mě běhají a dělají triatlon, a protože to dělají všichni, měl bych to asi dělat taky. Začnu to dělat, chvilku mě to možná bude bavit, ale pak si začnu klást otázku, jestli

je to opravdu to, co chci. Jestli to vychází ze mě, jestli je to moje vnitřní nastavení. Jak můžu jednoduše poznat, že mi ta věc přináší skutečnou radost?

To bychom si museli uvědomit, nebo zvědomit, jak vzniká emoce. Nevím, jestli úplně souhlasím s tím, že to vychází ze mě. Moje zkušenost je, že mě něco nebavilo, neměl jsem to rád, a pak se něco stalo a začalo mě to bavit. A taky mě něco bavilo, najednou se něco stalo a přestalo mě to bavit. Je to úplně jako ve vztahu – můžete mít k něčemu velmi silný vztah, něco se stane a najednou… Emoce vzniká a zaniká.

To je jedna věc. Myslím si, že neexistuje gen lásky k triatlonu, se vší úctou k triatlonu. Ten se vytvoří. Emoce máme geneticky, ale k čemu je dáme, je otázkou podmínek, ve kterých vyrůstáme. Vy jste se s tou emocí taky nenarodili, ale nějakým způsobem ve vás vznikla. A emoce vzniká na bázi podmínek – když se člověk do těch podmínek trefil, třeba nezáměrně, začalo ho to bavit.

Potkáte cizího člověka, tváří se jako kakabus, podáváte mu ruku a on kouká do mobilu. Vytvořil podmínky, kdy pozitivní emoci asi mít úplně nemůžete – řeknete si, ten je nějaký divný. A potkáte člověka, který se usměje, koukne vám do očí, stiskne vám ruku, něco řekne a odchází – a možná vám blikne pozitivní emoce. Stejné je to s věcmi a s činnostmi. U malých dětí jsou za ty podmínky podle mě hodně zodpovědní rodiče, děti si je samy nevytvoří. A v dospělosti jsme to my všichni.

Trošičku provokuju a říkám: není to dovednost? Nemůže se každý svým způsobem do sportu, nebo do pohybu chcete-li, emočně zainteresovat? Ne že by se do toho zamiloval hned. Ale co kdyby chodil na trénink proto, že tam chodí fajn kluci a fajn holky, pak zažije miniúspěchy – hele, zlepšil jsem se na kiláku, vymýšlím si – a najednou zjistí, že naplňuje podmínky, kdy mu ta emoce bobtná a bobtná.

Takhle jsem to zažil u hrozně moc lidí. Měl jsem jednoho obézního, který chtěl zhubnout 40 kilo,

opravdu měl 137 kilo, a chtěl zaběhnout maraton. A za 4 roky ten maraton zaběhl, protože na sobě opravdu pracoval, zhubnul a začal trénovat. Ale co jsem nečekal – zamiloval se do běhu. Teď jezdí po Evropě, je relativně movitý, tak si to může dovolit, a už mě až štve, protože mi pořád píše, odkud a jaký čas zaběhl a jaké má nové trenky a boty.

A to víte, já si chodím zaběhat jen tak a s prominutím je mi jedno, co mám na sobě, což je špatně, protože boty jsou velmi důležité. Ale já jsem ten starý typ, já bych běhal bosý. A on se do toho zamiloval, přitom mi říkal, že měl omluvenku z tělocviku a sport nenáviděl. Takže ze své zkušenosti trošku nesouhlasím s větami typu: ty bláho, ale po padesátce se do toho už zamilovat nejde. To možná vychází z dětství. Bacha na to.

To je přesně můj případ. Naši posluchači vědí, že jsem originálem nesportovec – a teď se podívejte, mám za sebou triatlony. A včera jsem hrála na klavír.

Ještě hrajete?

Zrovna tento týden jsem si vzpomněla, že to umím, a po několika letech jsem si zase zahrála. Takže přesně, jak popisujete: ta sounáležitost, potřeba někam patřit, vítězství sama nad sebou. Z vnějšího vlivu – někdo přišel s triatlonem, třeba i u mě v dospělosti – to může vzbudit takové emoce, že se z toho najednou stane náš primární cíl a naše motivace.

Ten první krok, víte. A pak musí nastat další podmínka a další. Vidím kolegyni nebo kolegu v práci, že to dělá, vrtá mi to v hlavě a říkám si: sakra, proč bych to taky nezkusil? Mám čas, kolega mi povídá, ať se jdu podívat na trénink, tak si koupím tréninkové tričko. Přijdu tam a najednou je tam další podmínka – jsou tam fajn lidi, nikdo se mi nesměje, že jsem tam poprvé, naopak mi někdo řekne: to je dobrý, já jsem začal před půl rokem. A najednou je tu další podmínka a další podmínka. Těch podmínek je celá řada.

A každý je máme trošičku jinak nastavené. Někdo je citlivý na lidi a potřebuje být v partě dobrých lidí. Někdo je zase sám sebou, ale chce mít někoho, kdo ho vede – potřebuje trenéra nebo nějakého vůdce. A to, co jste správně řekla, je základní potřeba, které se říká afiliace – někam patřit. Vždycky v historii lidstva byly nějaké party, Rychlé šípy, lidi s kohouty, s náušnicemi – chceme se odlišovat, ale přitom být v nějaké skupině. V současné době digitalizace je to podle mě velice důležité. Když jsem většinu času v mobilu, moc nikam nepatřím, i když tam ty skupiny máme taky. Chybí lidský kontakt.

Úplně na rovinu vás všechny, kdo tohle děláte, obdivuju. Provokuju společnost tím, že říkám: konečně se můžeme začít starat o své nejbližší domovy. A mým nejbližším domovem není stavba, ale moje tělo, moje mysl a moje duše. A myslím si, že triatlon jednoznačně splňuje péči o tělo a zároveň procentuálně i o mysl a duši.

Jak jste teď popisoval, že potřebuju někam patřit, potřebuju uznání nebo překonání sebe sama, vzpomněla jsem si na Maslowovu pyramidu potřeb. A asi to není náhoda.

Ne. Ty nejvyšší body – seberealizace, sebeaktualizace, peak performance – to jsou věci, ve kterých se nejvíc odlišujeme. V základních potřebách, najíst se, napít se, být milován, milovat, se to zužuje. Ale vrchol je seberealizace a sebeaktualizace. A pokud ji najdete v takové úžasné činnosti, nebo v jakémkoli pohybu, je to krásné. Samozřejmě jsem zastáncem seberealizace neboli práce na třech tělech, na třech domovech – tělo, mysl a duše.

Když to řeknu hodně hanlivě: je sice krásné, když má někdo vypracované, vysportované tělo, ale když naposledy přečetl Honzíkovu cestu, tak to taky není dobře. A pak je tu ještě duše. Líbil by se mi takový ten ideál kalokagathie ze starověkého Řecka. Asi víte, že na olympijských hrách sportovec předvedl nějaký sportovní výkon, ale zároveň musel předvést třeba etudu ze hry nebo něco namalovat. Vy byste mohla zahrát na klavír, vidíte to? Já bych se nemohl zúčastnit.

Asi bych zazpívala španělsky.

Nebo byste něco nakreslila, namalovala. Něco byste našla. To by byla dobrá soutěž, že jo – mezi disciplínami byste ještě měli vykonat něco duchaplného.

Nebo něco spočítat. Já se vlastně kreativně vyjadřuju skrz programování, protože jsem programátor a programování chápu jako kreativní činnost.

Vidíte?

Strašně se mi líbilo, jak jste popsal cestu těch podmínek – jdu někam, potkám tam lidi, se kterými je mi dobře, pak zaběhnu kilometr o něco rychleji než předtím. To je přesně moje cesta k dráhovému běhání. Na dráhu chodíme ve skupině. Začal jsem tam chodit, potkal jsem lidi a bylo mi s nimi dobře. Začal jsem si budovat vztah k tréninku na dráze skrz dobré pocity, které jsem s těmi lidmi zažíval. Na dráze jsem se začal zlepšovat, viděl jsem, že se mi každý další trénink běhá líp, přišla další pozitivní emoce. A takhle jsem si vytvořil moc hezký vztah k běhání na dráze, i když by někdo mohl říct: vždyť tam pořád jenom běhají dokola, co je na tom zajímavého?

Praktická ukázka.

Chtěl jsem ještě říct, že když začíná nová sezóna, mám na každou sezónu úplně stejný cíl. Vždycky říkám, že chci sezónu dokončit ve zdraví a bez ztráty motivace. Se zdravím bohužel trošku zápasím, ale co se motivace týče, myslím, že se mi ji celkem daří udržet. Nemám vůbec problém končit sezónu s tím, že se už fakt těším na další, až zase začneme trénovat a jezdit na závody.

A je to motivace? Není to láska?

Proč ne, klidně to tak můžeme nazvat.

Motivace vyprchá, je to racionální odůvodnění své činnosti. Motivaci používáme často na věci, které nás nebaví. Ale vás to baví. Všimněte si: lidi chodí do práce, která je nebaví, ale mají motivaci – mají dobré peníze, služební auto, mají to nejblíž domova. Mám motivaci, budu chodit a dělat něco, co mě nebaví. Ale vy děláte, co vás baví. U vás je to spíš ten druhý energetický zdroj, který v životě používáme, a to je láska. A ta je cennější.

Kdybyste chtěl jít na olympiádu, máte k tomu ještě motivaci – chcete získat olympijskou medaili. Ale vy tenhle cíl nemáte. Vy máte cíl neztratit lásku k pohybu. Takhle jsem to pochopil já. To podle mě není motivace, to je emoce, a ta je úžasná. Toho si važte.

S tím tvrzením jenom souzním a moc se mi líbí. Ale dokončil bych svou myšlenku. Přijde mi, že dost často je to opačně – lidi nemají problém se zdravím, ale během roku třeba vlivem vnějších vlivů, přetrénování, nebo protože se jim nedaří na závodech, postupně ztrácejí lásku. Dokážu si představit, že to zase jde skrz ty podmínky, o kterých jsme se bavili. Nastane jedna podmínka, kdy poprvé zažiju negativní emoci, kvůli které mě láska ke sportu opouští. Čím víc takových podmínek v čase je, tím víc mě láska opouští, až třeba úplně vyhasne.

Jak můžu poznat, že jsem jako sportovec na té cestě dolů? Myslím si, že jako sportovci máme nějaké – nazvu to ego. Typicky mám rýmu, ale to je v pohodě, já to dám na sílu, mě se nemoci netýkají. Totéž může platit o ztrátě lásky. Dneska se mi nechce na trénink, to je v pohodě. Trvá to už dva týdny, pořád v pohodě, překlenu to silou vůle a to období pomine. Jak můžeme poznat, že už jsme na cestě dolů, a jaké nástroje

můžeme použít, abychom se zase vydali cestou vzhůru?

Jedna věc, kterou podle mě v současné době podceňujeme – nejen ve sportu, ale obecně třeba v seberozvojových kurzech – je ten první bod. Zkusím vám to přirovnat. Představte si, že budete mít všechny nástroje a budete je umět ovládat – pilu, hoblík, veškeré věci na dřevo – ale nebudete rozumět dřevu. Může z vás být dobrý truhlář nábytkář? Asi ne. A to je to samé. Máme úžasné nástroje k tomu, jak dělat triatlon, vy je lidem dáváte, najdou si je na internetu, ale rozumí svému tělu? Sebepoznání – to už bylo ve starověkém Řecku: poznej sám sebe. A myslím si, že to trošku opomíjíme.

Jdeme trénovat, ale chybí tam sebereflexe. A já říkám: dej si po každém tréninku rande sám se sebou. Ptej se těla, komunikuj s tělem. Protože jinak jsi s odpuštěním na dálkovém ovládání nějakého trenéra. A za půl roku zjistíte, že ten člověk začal mít problémy s achillovkami, že ho bolí lokty, ale on plnil tréninkový plán. Dělal přece dobře. A teď si vezměte to zklamání, jak se ten člověk cítí. Dokonce vám můžu říct, že ke mně lidi chodí a často vnímám, že se cítí podvedení. My přeskakujeme – dáváme nástroje, ale sebepoznání s tím musí jít ruku v ruce.

Vím, že to není úplně vaše kategorie, ale u opravdu nejlepších z nejlepších na světě je to jeden z parametrů, proč jsou tak dobří. Oni to dělají kvůli výkonu, ale vy byste to měli dělat, nebo vnímám, že to děláte, proto, že si chcete udržet ten úžasný vztah, tu vášeň k pohybu a k disciplíně, kterou máte.

Jenže tu vášeň si neudržím, pokud sice plním, co mám, ale vnitřně se přemlouvám, nebo mě dokonce něco bolí a já to opomíjím. Pak podléhám neprospěšným pocitům. A jedna z charakteristik člověka, který se zná, je, že nepodléhá neprospěšným pocitům. Kdy je to prokrastinace, kdy lenost a kdy opatrnost, abych neublížil svému tělu? Nejdu na trénink, protože jsem líný – podléhám neprospěšným pocitům, prokrastinuju. Ale nejdu na trénink, protože vím, že kotník není dobrý – to je v pořádku.

To se mi líbí na těch nejlepších. Říkají: mě něco tahá. A já vždycky učím mladé sportovce: je to tahání, které by způsobilo ještě větší zranění, nebo je to tahání snesitelné a můžeš? To je velikánský rozdíl. Tihle úžasní sportovci mají detekci těchto věcí a myslím si, že ji může mít každý. A je to se vším, i s jídlem. Všimněte si, že je každý z nás hodně jiný. Někomu jídlo vyhovuje a někomu ne. Někdo se potřebuje před výkonem nasnídat, někdo si dá jen tyčinku. A vždycky mě fascinovalo, že vidíte jednoho velmi úspěšného, který dělá tohle, a pak jiného velmi úspěšného, který dělá úplně opačné věci, a taky je dobrý.

Ale ví, že jeho tělu to vyhovuje. A to je na tom to kouzelné – sebepoznání.

Můžu se zeptat, v čem jsou ti opravdu top vrcholoví sportovci jiní? Co dělají jinak, že mají tuhle dovednost tak rozvinutou? A jak se to můžeme naučit a osvojit my jako hobby sportovci?

Myslím si, že přemýšlet o tom, povídat si s tělem a vnímat své pocity. Je to sebeuvědomování, meditace, všímavost. Najednou se po tréninku cítím jinak, druhý den jsem jiný, v noci se probudím, jdu na záchod a ty bláho, to rameno nějak… Pozor, nesmí to být hypochondrie. A ne každý na to má talent. Ale sebepoznání je, že jdete na trénink a najednou cítíte: hele, ten žaludek – co jsem měl k jídlu, kdy jsem vstával, co jsem si dal? Měl jsem tři kafe, normálně mám jedno, tak asi žaludeční šťávy. No to jsi teda trouba, tak si pamatuj, že příště jedno kafe.

Zapisujte si. Třeba perfektní trénink, cítili jste se dobře, měli jste z něj radost – a okamžitě večer si moji svěřenci píšou: v kolik jsem vstával, co jsem měl ke svačině, v kolik jsem měl oběd, šel jsem si lehnout, odpočíval jsem, neodpočíval, byl jsem včera na masáži, nebyl jsem. A hledáte společné jmenovatele. Po roce, po dvou si najdete rituály, vychytáte, kdy jste se cítili opravdu dobře, a budete to opakovat.

Můžu vám říct, že Jarda Jágr měl v den zápasu úplně stejný režim. Každý den stejnou snídani, rozbruslení, návrat domů, oběd, spánek, probuzení – maminka přesně věděla, kdy má mít všechno připravené – sako, oblek a jeli jsme na zápas. Stejné kafe, stejný počet cukrů. Jemu to vyhovovalo. Martin Straka nebo Jirka Šlégr to měli úplně jinak. Je otázka, jestli je to návyk. Ale i kdyby, ten návyk a rituál mu umožňoval dostat se do stavu optimálního fungování. A nám jde o to dostávat se do stavu optimálního fungování.

A teď malá plavecká odbočka. Závody jsou v plném proudu, ale určitě stejně jako my pořád trénuješ v bazénu. A na bazén potřebuješ plavecké vybavení. Já si letos plánuju koupit nové dvoudílné plavky, protože potřebuju rovnoměrné opálení a zbavit se trošku toho cyklistického rukávu. A kde si je pořídíš, Kájo? Na swimaholic.cz. Swimaholic je plavecká speciálka, kde můžeš pořídit snad úplně cokoliv, co bys na plavání mohl nebo mohla potřebovat. A pokud nakupujete na swimaholic.cz, určitě použijte kód „druhafaze“, se kterým získáte desetiprocentní slevu na svou objednávku. Mockrát děkujeme, že náš podcast podpoříš tím, že použiješ náš kód. A teď zpátky do podcastu.

Máme trošku problém s tím, že jako hobíci, jak jsem říkala na začátku, nemáme možná pokaždé prostor jít po tréninku ještě reflektovat a ten den nějak zrekapitulovat. Dám vám příklad: takovým hobíkem může být maminka, která chodí do práce a ještě trénuje na polovičního ironmana. Den začíná nějakou starostí o domácnost, o děti, potom 8 hodin v práci, potom školka nebo vaření večeře a mezitím musí ještě proběhnout tréninková jednotka, kterou má naplánovanou

od trenéra. A když v tom režimu jede několik měsíců s cílem polovičního ironmana, prostě už dochází k tomu, že není prostor nad tím reflektovat nebo si trénink nějak upravit. Pro amatérské sportovce je fakt náročné kombinovat víc činností dohromady.

Na druhou stranu mi to, že jste amatéři, nebo jak říkáte hobíci, úplně nepřipadá. Kdybychom si tady filozoficky měli říct, co je to profesionál – profesionál přece není podle peněz. Profesionál jste vy, nejste hobíci, protože tomu v rámci možností dáváte maximum. Možná i ti profíci tomu v rámci možností maximum nedávají. Profesionál je pozůstatek z totality, kdy byl za profesionála považován ten, kdo za to bral peníze. Vy jste v občance nemohli mít napsáno, že jste hokejista. Byli jsme zapsaní v nějaké firmě nebo fabrice, v ČKD.

Brali jste plat jako dělník v ČKD, nikdy jste tam nebyli a hráli jste hokej. Chápete? Takhle se to šulilo. Ale na olympiádu jste mohli, protože jste byli zaměstnaní, i když jste tam nechodili, kdežto profesionální hráči v NHL na olympiádu nepouštěli. Takže vznikl takový rozpor a my to máme pořád – profík je ten, komu se to vrací, kdo si tím může vydělat a tak dále. Já mám jinou definici. Pro mě je profesionál ten, kdo tomu v rámci možností

dává maximum. A to jste vy.

Takže profesionální amatéři?

Profesionální hobíci.

Kája to dost často používá.

No a tomu bych rozuměl. Vraťme se k paní, která má dvě děti. Teď jsem to řekl: kdy vlastně překonáte jakoukoli překážku? Nezáleží na velikosti překážky, ale na velikosti smyslu, který vidím v jejím překonání. Když vidíte smysl, neřešíte velikost překážky.

Takže máme tři zdroje energie – tak to vnímám a s těmi s lidmi pracuju. Prvním jsou morálně volní vlastnosti. Nemůžu počítat s tím, že mě to pokaždé baví, a myslím, že ani vás to pokaždé nebaví. Ale máte morál, protože víte, že máte závody, nebo že potřebujete jít trénovat. Nekecáte a jdete trénovat. Pak máte druhou energii, a to je láska – že vás to baví. Někdy jdete na trénink z 80 % z morálu a z 20 % proto, že vás to baví. Ta procenta se míchají. A pak máte třetí zdroj energie, a to je smysl.

A ten smysl by mě zajímal. Když ho ta paní má, čas si najde. Smysl je nejkrásnější věc. Vy v tom můžete mít smysl třeba v tom, že chcete mít hezkou postavu. Nevím, možná chcete zůstat dlouho zdraví – longevity, to je teď termín – a už teď přemýšlíte o tom, že tu chcete být do 110. Jaký je ten váš smysl? Někdy si uvědomíte, že lidi ten smysl nemají. Proč to děláš? A on přemýšlí.

Může se stát, že první dva zdroje jsou dostatečně silné na to, že suplují ten třetí. Ale nejsilnější je smysl, druhá láska a až třetí morál neboli motivace. Motivaci vybudíte tak, že mě to nebaví, ale dostanu bonbónek – když to budu dělat, něco dostanu, tak jo, jdu do toho. Motivací může být, že holka chce být hubená. Motivací může být, že tam chodí, protože je tam nějaký zajímavý člověk. To není ten běh, to už je motivace. Láska k běhu, k té činnosti, to je autoteličnost. A koruna nad tím vším je, když vidíte smysl. Ten smysl může být, že chcete do 5 let běžet něco zajímavého ve světě nebo v Evropě, nebo si chcete vyzkoušet jednoho velkého železného muže. Tak na to trénujete. Nebo ten smysl vidíte úplně v něčem jiném.

Teď budu mluvit možná zvláštně pro vás. Taky jsem hodně běhal a věřte mi, že jsem to měl rád, ale ztratil jsem v tom smysl. Říkal jsem si: ty jsi blázen, vyběhneš, za dvě hodiny se vrátíš a co jsi udělal? Vždyť za tebou nic není vidět. Jako mladý jsem byl taky takový – dělal jsem velkého železňáka, jezdil jsem 200kilometrové etapy, mám zaběhnuté maratony. Ale od určitého věku jsem začal zpochybňovat, jestli mi to dává smysl. Přestalo to dávat smysl a teď mi dává smysl spíš cvičit, což jsem dřív nemíval. Uvědomil jsem si, že ve svém věku mi jde spíš o to mít rovnou postavu a nehroutit se, a ta práce mi dává větší smysl.

Víte, jaké je sázet stromy? Vykopejte si jámu – tady to vůbec není jednoduché – a uvidíte, co je to zamakání. A pak si sednete na terasu, dáte si kafe a teď jich tam je sto. Sázím je už několik let, začal jsem před osmi devíti lety a každý rok jich zasadím kolem dvaceti. Dělám alej. A teď se díváte: hele, tenhle je úžasný. A v tom vidím smysl. Takže je to hodně o smyslu.

Napadá mě, že jak jsem popisoval cestu, kdy mě opouští láska ke sportu, nemusí mě opouštět jenom láska. Může mě opouštět i ten pocit smyslu.

On se transformuje. Blbé je, když opouští úplně. Já jsem to jenom zmínil – chci se hýbat, ale připadalo mi, že mi teď dává smysl vzít motorovou pilu a jít dělat dřevo do lesa. Jsem zpocený úplně stejně, jako když jsem běhal, a dokonce vám můžu říct, že večer jsem možná víc rozbolavělý, protože ty pohyby jsou tak různorodé. Ale je to jiný pocit – vidíš, kolik toho máš. Ale nechci vás od toho odrazovat, rozumíte, ve vašem věku jsem byl úplně stejný, možná ještě větší blázen.

Na tom, co říkáte, se mi líbí, že si doufám mnozí posluchači a třeba i my uvědomíme, že pokud nás smysl opouští nebo se transformuje v jiný, je to naprosto v pořádku. Dokážu si představit, že se někdo může začít trápit tím, že na konci sezóny už v tom nevidí smysl, opustil ho, už v tom nemá tu lásku. A někomu může pomoct slyšet, že je to v pořádku a že se ten smysl najednou objeví v něčem jiném.

On se může transformovat i během toho. Myslím si, že důležité je zachovávat poměr – já to vnímám jako rozvoj rozumu, těla a duše. A jestli tělo rozvíjím triatlonem, prací na zahradě, prací v lese nebo úplně jiným sportem či pohybovou aktivitou, to je mi trošičku jedno. Pokud chcete být olympijskými vítězi, tak jedno není, tomu rozumíme. Ale pak jsou tu ještě ty další věci – co jsem vám říkal, hrajte na klavír. Je tam něco dalšího a v tom já vidím smysl.

Pojďme se na chvilku zastavit u triatlonu jako takového. Sám jste na sebe práskl, že máte za sebou železného muže. Takže jsme tady u stolu tři

triatlonisté. A vy jste z nás ten největší, protože máte za sebou mnohem delší vzdálenost než my. A to ještě na jakémkoli kole tenkrát.

To si taky počítáte? Samozřejmě mi na sjezdu praskly dráty, málem jsem myslel, že to nedojedu.

Mě zajímají specifika výkonu ve vytrvalostním sportu. Z mého pohledu to aspoň vypadá tak, že se svými sportovci hodně pracujete s nějakým okamžikem – dát gól, dvouminutový sjezd z kopce. Triatlon může trvat… Včera dokončovali na Moravianmanu, myslím, 15, 16 hodin. To je úplně jiná situace, než se soustředit na zlomový bod jedné sekundy nebo jedné minuty. Jak pracovat s výkonem po tak dlouhou dobu a jak udržet pozornost?

Úplně na rovinu, takhle jednoduše se to říct nedá. Tenis je soustředění se na jednu výměnu, ale zápas může trvat taky 6 hodin. Totéž golf – ten trvá dokonce tři dny za sebou. Takže úplně nepodceňujme. Triatlon je samozřejmě v něčem výjimečný, to budiž, ale že byste byli až tak moc výjimeční, to zas ne. A pak máte třeba ultramaratonce, se kterými se známe a spolupracujeme, takže vím, jaké mají pocity.

Na co se asi ptáte: ano, máte tam daleko víc prostoru na přemýšlení. A to je ta mentální hra. Tomu se říká inner game, vnitřní hra v našem subjektivním světě. Běžíte a dovedu si představit, že vám tam skáčou – mně skákaly – myšlenky: už to nedám, bolí to. Prasklý drát, to bylo spíš, že jsem se klepal, abych se v tom sjezdu nezabil. Prostor na přemýšlení tam tedy máte. Ale vždycky je podle mě důležité umět nějakým způsobem pracovat s řízeným vnitřním dialogem, s dechem, s posturologií, s vizualizací, s imaginací. To všechno se prolíná a díky tomu můžete určitým způsobem blokovat myšlenky nechtěné.

Já jim říkám myšlenky nechtěné – ty, které vás z toho stahují: vykašli se na to, jak to bolí. Proto je to velmi důležitá mentální hra, která se odehrává v každém z nás. My vidíme jen tu vnější, fyzickou hru, ale za tím vším je především ta první, vnitřní hra. Pokud vyhraju vnitřní hru, jsem dobře připravený vyhrát i tu vnější. Ale pokud vnitřní hru prohrávám, vnější hra bohužel velmi trpí. A my často řešíme jen tu vnější hru – hledáme dokonalejší boty, kvantifikujeme trénink, jeho specifika – ale často zapomínáme na mentální přípravu neboli na

vnitřní hru. A to je asi to, co vás taky zajímá a proč jste se na to na začátku zeptala. Já vnímám váš sport jako obrázek z puzzle. Každý dílek je něco, a když jeden dílek vynecháte, obrázek není celý.

Rychlá novinka z naší strany. Jedna z cest, jak zjistit, jak na tom naše tělo aktuálně je, jsou krevní testy. Jsme moc rádi, že dlouhodobým partnerem našeho podcastu je projekt Blooberry, který si klade za cíl poskytnout svým zákazníkům co nejucelenější obraz o tom, jak na tom jejich tělo je, pomocí krevních testů. Blooberry teď přišlo se dvěma novinkami. Jednou je test speciálně pro sportovce, který se jmenuje Sport. Druhou novinkou je možnost konzultace s doktorem Petrem Vaitem, kterého můžete znát právě z našeho podcastu. Sami jsme s Kájou tuto konzultaci absolvovali a přišlo nám to jako naprosto skvělé doplnění výsledků. Takže pokud vám připadají krevní testy zajímavé, určitě se podívejte na web Blooberry. A teď už zpátky do podcastu.

Mohli bychom si uvést konkrétní případ použití jednoho z nástrojů, které jste vyjmenoval, k odstranění, nebo spíš potlačení nechtěných myšlenek?

Nechtěné myšlenky můžete blokovat, což je ve vašem termínu možná potlačení. Můžete je zpracovat a můžete je transformovat. Tady bychom teď museli udělat self-koučovací kurz. První je zvědomění toho, že tu myšlenku nechci. Proto používám terminologii vnitřního dvojčete. Máme v sobě dvojče a to dvojče chodí s kravinami a blbostmi. Vy chcete běžet – to je vaše myšlenka chtěná – ale přijde nějaký šotek. Teď vám to bude možná připadat směšné, ale moji hráči a lidé, se kterými pracuju, holky i kluci, mají toho šotka pojmenovaného. Třeba Johnny: co mi zase chceš, Johnny?

A teď záleží na tom, jak já, ten, kdo chce v činnosti pokračovat, na Johnnyho a na ty nechtěné myšlenky zareaguju. Ale to není jednoduché. Nemůžeme přeskočit sebepoznání. Uvědomujeme si vůbec, že máme v sobě myšlenky nechtěné? Plno lidí řekne: no jo, já nemůžu spát, protože mi do hlavy pořád něco chodí. A já se naivně zeptám: ty myšlenky chceš? Ne, nechci. Tak se podívej – uvědomuješ si, že máš ve svém životě neustálý konflikt mezi myšlenkami chtěnými a nechtěnými?

A pokud na nechtěnou myšlenku nezareaguju, co se stane? Ona má ocásek. Za nechtěnou myšlenkou je emoce – strachu, obav, nízkého sebevědomí. A reakcí na emoci je naše chování. Takže mě ta myšlenka ukecá, že mě něco bolí, že už nemůžu, že to nedoběhnu, a já to vzdám. Začnu se podle toho chovat. Ale já to nechci. Musím tedy zaútočit na tu myšlenku, na tu emoci, na to chování. Z toho jsem si vytvořil self-koučovací techniky, protože to za vás nikdo neudělá. Na trati jste ve svém subjektivním světě sami. V tom objektivním je nás dost, můžete mít podpůrný tým, ale v subjektivním jste sami. Proto je to self-koučink. A když to prohraju, vedou mě myšlenky. A já to nechci. Chci být šéfem svého subjektivního světa: ne, Johnny, já budu vést tebe.

Takže je to taková hra. A blokace nechtěných myšlenek je klasika. Uvědomte si, že mozek nedokáže dělat dvě věci najednou. Takže když vás navštíví myšlenka nechtěná – pojďme do praxe, třeba při běhu – a nemáte nějaký vnitřní dialog nebo to neumíte, všimněte si, že stačí začít komentovat, co děláte. Mám cyklistu, který teď pojede velké závody, a ten si povídá s nohama. Zkuste počítat kroky, nebo něco komentovat a u toho myslet na něco jiného. Proč si myslíte, že si vojáci, když jdou do bitvy, zpívají? Zkuste si zpívat a zároveň přemýšlet o tom, že vám jde o život.

Využívá se toho, že v mozku máme emoční centrum. Když jsou emoce silné, jako by svítilo – proto se říká, že se rozsvítí. A když začnete přemýšlet o něčem jiném, rozsvítí se jiná část mozku a tahle se utlumí. Potřebuju utlumit myšlenky nechtěné, takže si do hlavy záměrně vložím jiný program – třeba komentuju přítomnost: hele, ten strom, tak pojď, ještě 50 kroků. Vy to znáte líp než já. Podívejte se, jak se pracuje s dětmi, když se něčeho bojí. Sednete si na postýlku a vyprávíte pohádku. Dítě se pohádkou zaujme, myšlenky na čerta a bubáka se tam nevejdou a usne. To je blokace.

Přesně tuhle techniku používám v plavání. Zvlášť když je v závodě hromadný start – už jsem to v našem podcastu zmiňoval – mám z toho strach. Ono to není úplně jednoduché,

jak se tam kopete.

Přesně tak, takže z toho mám docela respekt. A v plavání mi pomáhá počítat záběry a ještě si vždycky říkám: levá, pravá, levá, pravá. Komentuju to, co dělám – teď půjde levá, teď pravá – a strašně mi to pomáhá odpojit se od všech špatných, nechtěných myšlenek. Bohužel mi přijde, že typicky na běhu, jak už zmiňovala Kája, přijdou nechtěné myšlenky znova a tam mám pocit, že už nemám energii být v tu chvíli tak chytrý, abych si uvědomil, že přišel Johnny a musím se ho nějak zbavit – třeba tím, že začnu počítat kroky. Johnny už má v tu chvíli větší sílu, protože jsem poměrně hodně vyčerpaný, a není jednoduché si ještě zvědomit, že tady je nástroj, který teď můžu použít a porazit tím Johnnyho.

Ano, z jednoho prostého důvodu. Když půjdete poprvé do posilovny a zeptáte se, jak zvednout stopadesátikilovou činku, řeknou vám: kámo, musíš půl roku trénovat. Tak to trénujte, nečekejte jen na to, že to přijde v závodě, a pak to použijete. Podle mě je to součást tréninku – i mentálního – a součást přípravy na trénink. S Johnnym se můžete bavit: co tam pro mě dneska máš? Jo, v práci jsi makal, teď máš dvě hodiny běhat a moc se ti nechce. Vím, dobrý. Co tam ještě máš? Připravte se na Johnnyho, ať vás nezaskočí. Je to trénink, je to dovednost.

Nemáme tolik času, ale krásně se ukázalo, že používáte techniku blokace – komentujete přítomnost, což je nejčastější. A v plavání, vidíte, jak je to krásné. Samozřejmě, když je člověk unavený, negativní věci se posilují, a to je se vším. Odpor vůči nim je pak samozřejmě těžší. Ale když něco trénujete, posouváte to. Takže otázka je, jestli to opravdu cíleně trénujete, nebo to jen využíváte, když to na vás přijde.

U plavání mě napadá, že plavání trénujeme v bazénu a je to poměrně nudné. Dost často se člověk ptá, proč tady pořád plave 25 metrů tam a zpátky. A děláme si srandu, že počítáme kachličky, abychom se zbavili těch myšlenek. Takže u plavání ten trénink může probíhat právě skrz tohle.

Já mám v plavání problém s technikou, takže se snažím hodně soustředit na techniku. Opravdu přemýšlím nad tím, co zrovna dělá moje pravá a co moje levá. Mě tedy špatné myšlenky

v plavání netrápí. Ale za mě je to skvělý nástroj právě při hromadném startu, kdy mám vyloženě strach a chci se ho zbavit.

Já bych neříkal špatné myšlenky. Nejsou vždycky špatné. Říkám jim nechtěné z jednoho prostého důvodu – nechtěné myšlenky můžou být i příliš dobré.

Jakým způsobem?

Uvědomujete si, že nechtěná myšlenka může být i ta, která je příliš pozitivní? Třeba když chci moc vyhrát závod a už se vidím v cíli, jak protrhávám pásku.

Mě spíš napadá, že nechtěné myšlenky můžou být dost často spojené se strachem. A strach jako takový je velmi dobrá emoce v tom, že nás před něčím chrání. Kdybychom neměli strach, nezačali bychom utíkat před lvem.

To je strach o život. Ale se strachem o ego nesouhlasím. Když má někdo strach, že prohraje tenisový zápas, a díky tomu zvrací – v čem ho to chrání? Když mám strach skákat přes rokli, protože do písku jsem skočil dva a půl metru a ona je 4 metry široká, tak asi nebudu skákat, a to je v pořádku. Takže rozlišuju nechtěné myšlenky, které pocházejí z ataku a ochrany našeho těla, a z ataku a ochrany našeho ega. S těmi se pracuje jinak.

Za b jsme si řekli, že trošku dbám na to – a vidím, že média mě často tlumočí tak, že otočí nechtěnou myšlenku na negativní – že nechtěná myšlenka může být i příliš pozitivní. Vy jste to trošičku naznačila. Představte si, že máte zápas – já váš sport takhle nemám – a vedete 3 : 1 a 6 minut, 10

minut do konce, a vy máte v hlavě: fuj, to už vyhrajeme. To je špatně. Nejlepší je stav bez myšlenek. Takže bacha na to. Musím si zvědomit, že nechtěná myšlenka je myšlenka, která mi brání v cestě za cílem, vizí, snem. Může to být i myšlenka, která je fajn: zůstaň doma, netrénuj, vždyť je to dobrý, máš natrénováno dost. Ta nevytvoří strach.

Myslím si, že i v našem sportu je několik zdokumentovaných případů, kdy sportovec už dobíhá do cíle, už jenom vyklusává, má zvednuté ruce, před sebou pásku, a někdo ho prostě předběhne.

To se stává. To se stává hodně, i v televizi. To je až tragické.

Je to případ, kdy se sportovec nechal ovládnout pozitivní nechtěnou myšlenkou.

Ano, výborně, vidíte, že jste se k tomu dostali. Máte pravdu. On se už 20, 50 metrů před cílem vidí jako první, cítí se neohrožený, ztratí pozornost a už se nekouká za sebe. Zatímco ten druhý je naprosto v plné pozornosti, v přítomnosti, cítí kořist v podobě cílové pásky, přidá, zrychlí a zvládne to.

A je to právě tím, že se drží v přítomném okamžiku. To je asi jediné místo, kde bychom v momentě výkonu měli být. Mně docela lítají myšlenky, takže občas přemýšlím nad ledasčím – že je moc horko, moc zima, nebo co budu zítra vařit k obědu. To bych přesně dělat neměla. Měla bych se držet jen v tom okamžiku, v tom výkonu, v tom závodě nebo tréninku.

Na druhou stranu úplně na rovinu: když závod trvá hodně dlouho a vykonáváte nějakou monotónní činnost, nevyčítal bych vám, že si v duchu trošičku přehráváte, co uděláte zítra k obědu. Pořád je to lepší, než kdybyste si přehrávala: ty jo, támhleten kopec bude hrozný, budou mě bolet nohy. To bych tam radši vložil tenhle program do toho harddisku,

abych ty myšlenky vyblokoval. Takže bych vám naopak řekl, že když něco trvá tolik hodin, vůbec to není špatné. Pokud se dostanete do nějakého rytmu, třeba v běhu, a držíte si nějaký čas na kilák – mezitím si zkontrolujete zpětnou vazbu: hele, jsem v čase – a zase myslíte na ty ovocné knedlíky, nebo na cokoli, co máte rádi, vymýšlím si, třeba že zítra půjdete s pejskem na procházku, až si odpočinete – nepřipadá mi to špatně.

Trefa.

Takže tohle je něco, co bychom měli cíleně trénovat. Stejně jako máme fyzický tréninkový plán, měli bychom cíleně trénovat i ten mentální. Když se mi po práci nechce, sednu si a zkusím si zvědomit, že se mi nechce a proč se mi nechce?

Hlavně ten smysl. Jestli se mi opravdu jen nechce, nebo mě něco fakt bolí, a pak najít řešení. Já jsem zastáncem toho, že pokud jdete dlouhodobě přes to, že se vám něco nechce – vy jste to naznačoval – může dojít k tomu, že vás to přestane bavit. Takže dobře, dneska snížím dávku, ale zapíšu si to a vím, že pak přijde trénink, kdy mi to bude sedět, a tu dávku zase můžu trošičku protáhnout. Ukládám si kredit do banky.

Proto každému doporučuju: když máte dobrý den a cítíte se tréninkově dobře… Kdybyste byli vrcholoví, asi bych to nedoporučoval, ale v tomto případě doporučuju – když se cítíte dobře, trénink protáhněte. A víte, že pak přijde trénink, kdy půjdete fakt přes moc, tak ho uškudlíte a nemáte vůbec problém, protože to máte v bance.

Proto jsem tréninkový plán dělal tak, že to nebyl pevný plán. Věděl jsem, kolik potřebujeme nazvedat tun na nohy za týden, kolik potřebujeme na kardio, ale neměl jsem jasně napsané, že v pondělí 60 minut a v úterý dvoufázový trénink. Spíš jsme si, když jsme měli individuál, ráno zavolali a podle nastavení jsme tréninky trošičku měnili. A když jsem viděl, že svěřenec má v posilovně najednou den a lítá mu to, jako by činka neměla gravitaci, řekli jsme si: hele, přidáme ještě. Nebo jsme měli druhou fázi a měli jsme hodinu, a viděli jste, že se krásně mastíte, tak jdeme a protáhnete to. Protože vás to baví a jste ve správném nastavení, kdy to tělo v té radosti nejvíc vnímá. Vnímáte to daleko víc, než když to člověk dělá s odporem. Ukecáte se k tomu sice taky, ale dva, kteří dělají totéž, nedělají totéž.

A je důležité si uvědomit, že když má být trénink hodně efektivní, měl bych na něj mít nastavený subjektivní svět. A to je mentální příprava na trénink. Asi je vám jasné, že když budete mít půl hodiny na to, abyste se učili slovíčka z cizího jazyka, a máte koncentraci a pozornost 30 minut a pak jdete na pizzu s kámoši – tak se prober, pojď, jdeme – kolik se naučíte slovíček? A když budete mít stejnou půlhodinu na něco, co vás nebaví? Dobrý, tak jdeme… Takže je to i o práci se subjektivním světem, že se na to nastavím.

A uvědomíte si, že kvantita nekoreluje s kvalitou z hlediska výsledného času. Proto se někdo diví: ty vole, on trénuje míň a je pořád lepší. No jo, odmyslíme-li talent a tak dále, on trénuje v dobrém nastavení, kámo. Trénovat hodinu v dobrém nastavení je pro mě daleko lepší než trénovat hodinu a půl ve špatném nastavení. A ještě si vezměte, že ve špatném nastavení daleko víc trpí klouby, jdete proti odporu. Takže mentální přípravu bych nepodceňoval.

Strašně se mi líbí, co jste říkal o tom, že když trénink necítím, zkrátím ho, a když ho naopak cítím, prodloužím ho. Myslím, že to jde krásně ruku v ruce s tím, co v našem předchozím podcastu před vámi říkal náš host Petr Vabroušek. Říkal, že když vyběhne na trénink, ještě neví, co poběží a jak dlouho to půjde.

Výborně, jednoznačně se s ním ztotožňuju. Je vidět, že ten člověk zná své tělo.

Přesně takový jsem z toho měl pocit a strašně se mi líbí, že jste nám to teď potvrdil.

Řekl bych: jestli chcete využít potenciál svého těla, přistupujte k němu ne jako ke stroji, ale jako k živému organismu. Stroj znamená: jedeme. Živý organismus znamená: jedeme a reagujeme.

To je velmi zajímavá myšlenka na závěr našeho podcastu, protože my hobby, nebo profesionální hobby triatlonisti, jsme dost často zvyklí trénovat podle nějakého online plánu, který je jasně daný – pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, tak jak to bylo v pondělí napsané. Ale to možná nemusí být vždycky nejlepší cesta, protože, jak říkáte, jsme živý organismus. A možná nemusí být špatné se ve středu spojit s trenérem, říct si, jak na tom jsme, a jestli bychom to neměli trošku upravit.

Otázka je, když jste dospělí, jestli jen s trenérem, nebo taky sami se sebou. To je to sebepoznání. Když jsem byl mladý, dokonce nás za to vyhazovali u zkoušek: sestavte tréninkový plán hokejisty na celé léto. A já jsem se s tím pedagogem vždycky přel: jak můžu vědět, jak se bude cítit dvacátého srpna, když je květen a vy po mně chcete detailní tréninkový plán? V hrubých obrysech vím, co potřebuju – jestli v té fázi půjdete do rychlosti, do vytrvalosti, nebo do síly. Ale vědět, že v 8 ráno v pondělí jdeme na 60 minut do posilovny a pak pěšky na tenisové kurty – to mi vždycky hrozně vadilo a iritovalo mě to. Vždyť do toho vstupuje nemoc, osobní problémy, plno vlivů, a já bych na ně měl brát ohled. Jinak přistupuju k tělu jako ke stroji a to tělo mi to pak pořádně vrátí.

Mariane, mockrát děkuju, že jste byl hostem našeho podcastu. Myslím, že dneska padlo hodně velmi zajímavých myšlenek. Ať už to bylo moje uvědomění, že budu raději říkat „neztratit lásku ke sportu“ než „neztratit motivaci“ během sezóny, nebo to, že jsme si řekli, že jsme všichni profesionální sportovci. Nebo i to, že je v pořádku ztratit v něčem smysl a najít ho zase v něčem jiném. Moc děkujeme, že jste za námi přijel. Opravdu jsme se na to velmi těšili a doufáme, že si to posluchači užili stejně jako my. Myslím, že jsme je zase posunuli do další fáze, protože jsme přidali další tréninkovou jednotku.

A výzva pro naše posluchače: až si zvědomíte vlastního Johnnyho, napište nám, jak jste ho pojmenovali. Johnny byl samozřejmě jen příklad a mě by zajímalo, jak kreativní budou naši posluchači. Já se taky zkusím zamyslet nad nějakým vhodným jménem.

Ještě bych zmínila, že jsme to shrnuli opravdu jen velmi okrajově. Pokud to naše posluchače zajímá, celé to máte moc hezky popsané ve své knížce, která je vidět i za vámi – Vnitřní svět vítězů. Určitě ji posluchačům doporučuju, ať si můžou načíst a nastudovat víc technik, jak mluvit se svým Johnnym.

Já děkuju za pozvání, děkuju za důvěru a mějte se všichni, jak chcete. Ale hlavně co nejlépe.

Posluchači, mockrát děkujeme, že jste doposlouchali až sem. Pokud se vám epizoda líbila a chtěli byste podpořit náš podcast, můžete tak učinit skrz platformu Buy Me a Coffee, kde nám můžete přispět na nahrávání podcastu. Tak to je pro dnešek všechno. Ahoj. Mějte se krásně, ahoj.